Kolem roku 3100 př. n. l. vytvořily nezávislé městské státy v úzkém nilském údolí a přilehlé deltě rozsáhlou sjednocenou říši. Novému království zpočátku vládla řada bájných polobožských panovníků, po boku každého z nich přitom neochvějně stála překrásná, oddaná a většinou též bezejmenná královna. Pokud vladař nevynikl hrdinstvím mytologických rozměrů a jeho choti se nedostávalo nadzemského půvabu, na věci se nic neměnilo – o nápravu se postarala královská propaganda. Egyptské oficiální umění zobrazovalo všechny krále bez výjimky jako tělesně dokonalé a zdatné bohatýry, jejich manželky pak coby nevýbojné, láskyplné bytosti se světlou pletí. Panovnický pár tedy vždy přetrval v paměti svých poddaných v ideální podobě. Za tři tisíce let dynastické éry se na trůně Obou zemí, to jest jednotného Horního a Dolního Egypta, vystřídaly tři stovky panovníků, kteří se oženili úhrnem s několika tisícovkami královen. Kleopatře VII. připadlo čestné poslední místo. Na dlouhém seznamu egyptských královských manželek nalezneme neobyčejně vlivné dámy a přinejmenším tři vládnoucí panovnice, jimž se poddaní klaněli jako ženské podobě božského faraona. Jak dokládají hrobky, chrámové zdi, palácové archivy, zádušní svatostánky či monumentální skulptury, odkaz slavných panovnic zapustil do historické paměti Egypta hluboké kořeny. Dynastie střídala dynastii, století plynula, vzpomínky bledly, pradávné obřady ztrácely na významu, velebné stavby se obracely v prach, umění hieroglyfického písma upadalo. Dlouhá a bohatá historie faraonského Egypta sice zůstala vytesána do rozdrolených kamenných zdí, nenašel se však mudrc, který by zdejší záhadné nápisy dokázal přečíst. Novověcí evropští učenci se tedy s tajuplnou, a proto přitažlivou minulostí země na Nilu seznamovali především prostřednictvím neúplných či zkreslujících zmínek v bibli nebo v dílech antických autorů, například Homéra a Hérodota. Existence vlivných královen vyšla najevo teprve po vzniku moderní egyptské archeologie, jejíž počátky klademe do devatenáctého století. Na jistou kategorii panovnic však historie přece jen nezapomněla. Králové z rodu makedonského vojevůdce Ptolemaia vládli nezávislému Egyptu po tři staletí – od smrti Alexandra Velikého v roce 323 př. n. l. do roku 30 př. n. l., kdy si zemi faraonů podmanila vojska římského státníka Octaviana. Příběh posledních Ptolemaiovců se stal nedílnou součástí římských dějin, a neunikl proto pozornosti antických dějepisců, kteří jej zaznamenali v latině i řečtině. Největšímu zájmu se přitom zákonitě těšila právě Kleopatra VII. Nepatřila k nejúspěšnějším ani k nejdéle žijícím představitelkám svého rodu, zato dokázala ovlivnit myšlenky a činy dvou nejvýznamnějších Římanů své doby, tedy i vývoj římského impéria. Její příběh nepřežíval jen v polozapomenutém díle oficiálních dějepisců, dokázal mnohem více. Širší veřejnost považovala královnu a její tajuplnou vlast, obestřenou přitažlivě dekadentní aurou, za téma, které je v nejmodernějším smyslu toho slova velmi sexy. Mravní úpadek, vášnivá láska, zoufalá sebevražda, to vše utvářelo neodolatelné drama, podkreslené působivým střetem dvou protichůdných sil – svůdná, leč ustupující moc magického Egypta čelila houževnatému, disciplinovanému Římu. Kleopatřin tragický osud vábil další a další generace básníků, spisovatelů, dramatiků, umělců všeho druhu, její příběh s lety košatěl, podléhal nejrůznějším proměnám a vzdaloval se skutečnosti, až se z poslední egyptské královny vyvinula jakási všeobecně známá, bezmála legendární postava. Přesto lze zasvětit život studiu starého Egypta, aniž bychom se s ní jedinkrát setkali. Laická veřejnost sice Kleopatru zhusta považuje za symbol, ba vtělení všech egyptských královen, zato pravověrní egyptologové ji mnohdy úmyslně přehlížejí. Jejich badatelské úsilí se soustředí na původních jednatřicet dynastií, které zemi na Nilu vládly před vítězným tažením Alexandra Makedonského, panovníkům z Ptolemaiova rodu pak věnují sotva okrajovou pozornost. Ptolemaiovců se sice ujali klasičtí archeologové, ovšem zasadili je do helénistického, nikoliv egyptského kontextu, a Kleopatře VII. se shodně s egyptology raději vyhýbají. Dějiny utvářené velkými osobnostmi se dnes totiž považují za přežitek, vytěsnilo je pojetí zaměřené na výdobytky celých národů. Řada vědců se též snaží vyhnout nařčení z podbízivosti – Kleopatru si přece již dávno přisvojila populární kultura. Osobně jsem těmto racionálním argumentům dlouho dávala zapravdu. Makedonští Ptolemaiovci panovali Egyptu v době z hlediska tamní prastaré historie relativně nedávné, od éry skutečných faraonů je oddělovalo nepříjemné období perské nadvlády, dokonce ani uznávaní starověcí dějepisci se nenamáhali přiřadit jejich rodu pořadové číslo – dynastické dějiny pro ně končily smrtí faraona Nachthareheba (řecky Nektaneba). Jako by to nestačilo, právě Ptolemaiovci dovolili, aby jedinečnou egyptskou kulturu všemožně rozměnily, pokřivily a znečistily řeckořímské vlivy, klaněli se podivným hybridním bohům, razili vlastní mince, nemluvili egyptsky, nýbrž řecky. Po letech zasvěcených studiu „plnohodnotných“ staroegyptských královen mě nicméně badatelská zkušenost přiměla původní názor přehodnotit. Úporná snaha odsunout panovníky z Ptolemaiova rodu kamsi do kulturního ústraní podle mého mínění postrádá opodstatnění a za současného stavu poznatků je neudržitelná. Kleopatra vystupovala jako příkladná egyptská královna, čerpala z bohatého odkazu a symboliky svých význačných předchůdkyň, její poddaní (a nejen oni) v ní ctili svrchovanou panovnici. Což vůbec lze příslušnici rodu, který v Egyptě vládl po tři staletí, zarputile označovat za cizinku? Pokud ano, jak by s podobným přístupem dopadla britská panovnická rodina? Skutečně nám Kleopatra nemá co říci k lepšímu pochopení úlohy staroegyptských královen? Když jsem si udělala jasno, začala mě tato dáma neobyčejně zajímat. Vzbudila mou profesionální zvědavost a nutno dodat, že moje úcta s každým novým poznatkem rostla. Jako schopná a prozíravá vládkyně si dokázala stanovit splnitelné cíle, téměř se jí podařilo založit novou, velkolepou dynastii a pozvednout upadající Egypt na místo světové velmoci. „Hra na kdyby“ samozřejmě náleží k pošetilým radostem historikovy práce, při důkladnější racionalizaci nikdy neobstojí, odolat přesto nelze. Co by se stalo, kdyby Caesar unikl vražedným úkladům, co kdyby Marcus Antonius zvítězil při parthském tažení? Výsledkem mého zvídavého bádání se stala právě tato kniha. Jako konzervativně založená egyptoložka bych Kleopatru ráda vrátila jejímu převážně staroegyptskému prostředí. Dramatům, jež svého času otřásala Římem, ať jde o Caesarovu smrt, Antoniův vzestup a pád či Octavianův triumf, se proto věnuji jen v nejnutnějším rozsahu. Více prostoru jsem dopřála detektivní práci historiků a archeologů, což v životopisných knihách tohoto druhu nebývá právě obvyklé. Základní osnovu příběhu poslední egyptské královny – její politická spojenectví, milostné vztahy, děti, tragický konec – známe více než dobře, nelze ji tedy nijak zpochybnit. Avšak generace badatelů, umělců a nadšenců si suchou historickou kostru obalily líbivou vypravěčskou tkání, která spadá do zcela jiné kategorie. Každá verze Kleopatřiných pohnutých osudů nám královnu představí jako výrazně odlišnou osobnost. Zběžné pročtení jejího životopisu odhalí ctižádostivou, ba tvrdou ženu, jejíž nelítostné skutky (dala zabít svou sestru, pravděpodobně též bratra) mnohdy zůstávají ve stínu kasovně přitažlivějšího milostného života. Poslední egyptská vládkyně žila v nejisté době, pokud se rozhodla navázat úzká osobní přátelství s vlivnými Římany, jistě se jednalo o postup podmíněný rozumovou úvahou, nikoliv něžným citem, ten se často naopak vykládal jako slabost. Vždy šlo o spojení na nejvyšší politické úrovni, kde není pro romantickou lásku místo. Některé čtenáře patrně překvapí informace, že Kleopatra formálně nikdy nevládla sama, její panování ve skutečnosti tvořila řada plynule navazujících spoluvlád. Nejprve stanul po jejím boku bratr Ptolemaios XIII. (51–47 př. n. l.), později další sourozenec Ptolemaios XIV. (47–44 př. n. l.), nakonec její vlastní syn Ptolemaios XV. Caesar, řečený Kaisarion (44–30 př. n. l.). Jiné zaskočí, jaký důraz kladla na roli božské matky. Naše představa Kleopatry coby neodolatelné svůdkyně skutečně příliš nejde dohromady s mateřským údělem, ale nesmíme zapomínat, že dala život čtyřem dětem. Kult egyptské mateřské bohyně Isidy a mystického řeckého Dionýsa navíc za její vlády představoval nebezpečnou konkurenci pro spořádanější Olympany. V srdci nilského království sice přetrvávala prastará víra udržovaná tradičním kněžstvem, většina zemí při pobřeží Středozemního moře však konzervativní hodnoty staromilských Egypťanů nesdílela. Lidé aktivně vyhledávali náboženská mystéria, toužili po osvícení, dychtivě vyhlíželi příchod spasitele – podle prastarých proroctví se měl zrodit kdesi na východě, aby se pak vítězně chopil světovlády. Kleopatra ze svého mateřství zdatně a bez skrupulí těžila. Poddaní v ní ctili jednak smrtelnou matku egyptského vládce, jednak božskou rodičku mladého vtěleného Hora, v přeneseném smyslu pak také královskou matku všeho egyptského lidu.