Blížil se den mého svátku, který mi vždy připomene, že léto netrvá věčně. Poslední desetiletí se zlomilo už dávno, století se pomalu ale jistě chýlilo ke konci, tisíciletí (vznešeně zvané milénium) jakbysmet, a já už měl taky všeho tak akorát - zkrátka jako každý rok touhle dobou, kdy začnu přemýšlet o starých časech s jejich celozávodní dovolenou. Taktak jsem se zbavil obvinění z použití zbraně s trvalými následky pro potrefeného lotrase - nebýt kapitána Volejníka, asi by mně to bývali zatraceně spočítali - s ukrutnou láskou k mé zchrátralé osobě se mi svěřila jistá krásná Orientálka, bohužel mladší asi tak o půl století, a všechny kšefty, které se mi nabízely, slibovaly spíš deset len než deset tisíc...