Zlata Filipovič, Melanie Challenge : Umlčené hlasy

1914 Jmenuji se Piete.

Nepovím, jak se jmenuji doopravdy, protože je to nesmírně hloupé jméno. Ale ano, povím to: jmenuji se Elfriede, Frída. (Frída – to je skutečně děsné!) Můj bratr se jmenuje Willi-Günther a je mu patnáct let. Mně je dvanáct. Bydlíme s babičkou ve Schneidemühlu v provincii Poznaň. Naše maminka vede v Berlíně hudební školu, „vyšší školu hudby a dramatu“. Často nás navštěvuje. To je pokaždé báječné.

Dnes je 1. srpna roku 1914. Je veliké horko. 25. července začali sklízet žito, už je zralé doběla. Když jsem dnešního večera šla kolem žitného pole, utrhla jsem si tři klasy a doma jsem si je připínáčkem připevnila nad postel.

Ode dneška je Německo ve válce. Maminka mi poradila, abych si o válce psala deník; myslí si, že to pro mne bude zajímavé čtení, až vyrostu. To má dozajista pravdu. Až mi bude padesát nebo šedesát let, jistě mi bude připadat zvláštní, co jsem psala jako dítě. Ale bude to všechno pravda, neboť do deníku se nesmí psát lži.

Začali s tím Srbové. 28. června byl u nich na návštěvě korunní princ František Ferdinand se ženou Sofií. Královský pár právě projížděl městem jménem Sarajevo, a když jeli kolem jásajících davů a mávali jim, kdosi na ně ze zálohy vystřelil. Nikdo neví, kdo to spáchal. V novinách píší, že celé Rakousko-Uhersko je vzhůru nohama. Ve Vídni sepsali ultimátum a poslali jej Srbům, ale ti ho odmítli. Všichni říkají, že Srbové si válku přejí, aby si vydobyli nezávislost, a Rusko že jim bude ku pomoci. Jednou jsem se v Kolbergu seznámila s jistým ruským studentem, Nikolajem Kedrinem; můj bratr Willi-Günther si jej velmi oblíbil. Ale teď i on bude spoluzodpovědný za to střílení. Zeptala jsem se Williho, zda si to umí představit – na chvíli se zamyslel, a pak pravil, že ne.

V Rakousku-Uhersku, Německu, Srbsku, Rusku a Francii je mobilizace. Neumíme si vůbec představit, jaká ta válka vlastně bude. Na všech domech ve městě jsou vlajky, jako kdyby se tu konala nějaká slavnost. Ty vlajky jsou černé, bílé a rudé.

2 . srpna 1914

Nyní musím popsat naše město Schneidemühl. Žije v něm 25 000 obyvatel a jsou v něm tři evangelické kostely, jeden luteránský, jeden katolický a jeden židovský, a je tu několik mostů. Také tu máme velké množství náměstí se starými stromy. Největší náměstí se jmenuje Neue Markt, menší se jmenuje Wilhelmsplatz, a pak ještě Alte Markt. Naše řeka se jmenuje Kudov; místo, kde je nejužší, se jmenuje Zgordalina. To je polské jméno. Z toho je jasně patrné, že tu žijí i Poláci – vlastně jich tu žije veliká spousta. Sezonní dělníci, kteří k nám přicházejí pracovat na pole, jsou téměř všichni Poláci.

Kudov je malá říčka s mnoha víry a bystřinami; je mělká a je v ní spousta rostlin, jež vypadají jako modrozelené vlasy. Plout se po ní nedá. Nejkrásnější je, když nad ní zapadá slunce, nebo za měsíčního svitu. Rozhodně o ní chci napsat nějaké básně – nebo se o to alespoň pokusit, to vím jistě.

Právě nyní je u nás na návštěvě mamá. Původně chtěla prázdniny strávit ve Švédsku, leč situace je nyní kritická, a tak přijela raději sem. Maminka je vysoká a štíhlá, má vlasy barvy bronzu a neobvykle se strojí. Také nosívá boty na vysokých podpatcích. Je to nejkrásnější dáma, kterou s bratrem známe. Dmeme se pýchou, když kráčíme vedle ní po ulici.

Dnes je neděle. Nemáme školu. Jakmile jsem se vzbudila, slyšela jsem, jak maminka s babičkou vzrušeně debatují na verandě. Snažila jsem se zaslechnout, o čem hovoří, ale Marie, naše služka, dělala takový hluk, že jsem jim nerozuměla. Zrovna vší silou drhla podlahu, již polila trochou mléka. Vyběhla jsem na verandu v noční košilce a zavolala jsem: „Co se stalo?“ Mamá, která právě pila kávu a jedla pečivo se šunkou, pravila: „V Berlíně dva Rusové vystřelili na našeho korunního prince. Prý je těžce raněn.“ Zcela mne to ohromilo. Babička pronesla: „Lidé toho napovídají – nemůžeš věřit všemu, co kde slyšíš.“ Proč by tomu ale člověk neměl věřit? Jestli nám Rusové vyhlásí válku, mohli též vystřelit na našeho korunního prince. To je přece zřejmé.

Když jsme se pak s babičkou ubíraly do kostela, zastavily jsme se u okna kanceláře, v níž se vydávaly noviny, a kolem něhož se tlačila veliká spousta lidí. Za sklem byl pověšen papír, na němž bylo modrou tužkou napsáno:

Zprávy o útoku na život německého korunního prince jsou nepravdivé. Korunní princ je zcela zdráv.

„Tak vidíš!“ pravila babička. V kostele sedělo a stálo velikánské množství lidí. Vzduch tam byl horký a těžký. Kněz pronášel velmi rozohněné kázání, hovořil o vznešenosti Německa a boji za spravedlnost. Velice jsem se zlobila, neboť je mi teprve dvanáct let a nejsem muž. K čemu je to dobré, být dítětem, když je válka? Dítě za války se nehodí k ničemu. Jedině vojáci jsou národu potřební. Většina mužů narukuje o své svobodné vůli.

Zpívali jsme „Bůh jest má pevnost“. Babička zpívala slabým hláskem, jenž se občas zatřásl. Babičku mám převelice ráda. Kněz se pomodlil, zakončuje modlitbu slovy: „Nechť Bůh sešle vítězství našim chrabrým vojskům.“

„To už jsem zažila podvakráte,“ pronesla babička cestou domů. „Bylo to docela stejné, když vypukla válka s Dánskem, a pak ještě v roce 1870. Proč jen lidé nedokáží žít v míru?!“

3 . srpna 1914

Ve škole nám páni učitelé říkali, že naší povinností jako správných vlastenců je přestat používat cizí slova. Zprvu jsem nevěděla, co mají na mysli, ale nyní již tomu rozumím – již nesmíme říkat „adieu“, neboť to je francouzsky, nýbrž musíme říkat „lebwohl“ nebo „auf Wiedersehen“ nebo třeba „Grüss Gott“. Už také nesmím mamince říkat „mamá“. Budu jí tedy říkat stále „maminko“. Zakoupili jsme si malou plechovou krabičku, do které budeme vkládat pět feniků pokaždé, když se spleteme. A za získané peníze nakoupíme pletací vlnu. Budeme teď muset pro vojáky uplést spoustu vlněných věcí. Dnes jsem se našeho pana učitele přírodopisu zeptala: „Mám ten článek o káněti napsat do školního notesu?“ Pan učitel Schiffman ale odpověděl: „Rozhodli jsme se, že budeme používat jen náš krásný německý jazyk. Nebudeme říkati notes, ale „kladde‘“. Soudila jsem, že si pan učitel dělá legraci, a rozesmála jsem se. On se ale rozzlobil. Já si ale nemohu pomoci, rozesměji se pokaždé, když někdo řekne „kladde“.