1 / 9
Snežana Dimitrova : Devět let v pekle, kapitola 13, Vězení
Ten den je strašlivé počasí. Město bičuje písečná bouře, smetá, co je v cestě, a písek skřípe mezi zuby a nedovoluje otevřít oči. Všichni policisté z psího komisařství se s námi přišli rozloučit a k našemu překvapení se vrchní velitel Sálim při loučení rozplakal.
Teď už vím, že to nejhorší nás teprve čeká. Naplno si uvědomuju, že náš případ hned tak neskončí. Nálada je na bodu mrazu. Přesně v poledne nasedáme do auta a po patnácti minutách jsme na místě, před vysokou zdí. Za ní je vidět několik budov, ale ta největší věznice, pro muže, odsud vidět není. Prý jsou v ní asi dva tisíce vězňů, a bude tam i Ašraf.
Nalevo jsou administrativní budovy. Všude kolem zdi. Ošetřovna je napravo. Nikde žádné světlo, malinká okna. Ženskou věznici tady stavěli Italové, někdy ve dvacátých letech, za okupace. O nějaké hygieně a čistotě se tady nedá mluvit. Informují nás, že jsou zde asi dvě stovky uvězněných žen. Některé byly odsouzeny za prostituci (k tomuto obvinění stačí jakýkoli mimomanželský poměr), jiné za vraždu (zapuzená žena dost často manžela zabije, nebo si jeho vraždu objedná). Jsou tu ale i neprovdané ženy, které otěhotněly. Jejich děti se pak narodí a budou vyrůstat ve vězení. A je tu i hodně žen odsouzených na doživotí. A těch, co čekají na popravu. Šaría je nelítostná. Vedou nás k odporné budově. Už zdálky je slyšet ženský křik a dětský pláč.
Zavedli nás všechny, tedy nás pět, do „izolace“. To je zamřížovaná cela se železnými dveřmi. Cely nejsou obsazeny rovnoměrně, v některých je třeba deset vězeňkyň, v jiných i dvacet. My máme štěstí, že máme celu jen pro sebe. Je to luxus? Navíc na tu velkou celu navazují malé cely, spíše jen takové skříně ve zdi, které ale umožňují aspoň minimální soukromí. Dá se v nich ležet napříč. Rozdělíme se na dvě skupiny, Rumi a Krassi jsou v jedné, Mira, Toni a já ve druhé. Vybíráme si ty „skříňocely“ naproti sobě, abychom na sebe viděly.
Ostatní vězeňkyně si nás nevšímají. Naštěstí. Podmínky tu jsou tak těžké, že o nějaké potíže se sousedkami opravdu nestojíme. Seznamuju se blíž s Toni. Mira se k našemu hovoru připojila. Mezi mnou a Toni stojí to, jak mě obvinila, je to bolavý problém. Podle její výpovědi jsem patřila mezi hlavní iniciátory infikování těch dětí. Jak z ní mohli tak zlé obvinění dostat? Jenom my tři, Rumi, Krassi a já, jsme se nikdy k ničemu nepřiznaly a nikdy jsme nikoho nejmenovaly. Ale jak už jsem říkala, při mučení má každý člověk jinou hranici toho, co vydrží. Přesto musím říct, že muset čelit obvinění vyřčenému kolegyní a krajankou, je hodně bolestivé. Chtěla bych jí to odpustit, jen se nejdřív snažím pochopit, jak k tomu došlo. Ale to přijde až zadlouho, během hovorů v příštích měsících. V té první chvíli došlo k ošklivému střetu, který nadlouho poznamenal náš vzájemný vztah. Toni totiž začala: „Tebe nemučili tak, jako mě!“ „To je pravda, ale…“ „Vůbec nevíš, co jsem vytrpěla!“ Nechci ji obviňovat, jen se jí snažím vysvětlit svůj názor. „Víš, Toni, snad ani kdyby mě sekali na kousky, tak bych nevyřkla, že jsem zabíjela děti.“ Je jí to trapné. Ale i když se snažím pochopit a být smířlivá, tenhle sporný bod mezi námi zůstane, jako zapouzdřený vřed, a ta trýznivá bolest se z něj občas zase vyřine vlivem stresu, rozčilení nebo zoufalství. Soužití nás pěti nebude vždy snadné, to si uvědomíme velmi brzy… Toni je přitom velmi sympatická osoba s výjimečným smyslem pro humor. Jenže při mučení ani humor nepomáhá.
Na nové prostředí jsme zprvu reagovaly semknutím. Vznikla mezi námi pevná pouta, jakási solidarita, která ovšem bude později vystavena těžkým zkouškám. Povídáme si, mluvíme a mluvíme. Prší otázky, pořád se něco vysvětluje. Jenom o mučení se nemluví.
Zdá se, že se na nás zapomnělo. Všechny peníze jsme utratily za cigarety, čas tady utíká pomalu. Nedá se tu vůbec nic dělat, nikdo za námi nechodí. Jsme tu jako zvířata v kleci. Vězení je hlučné jako rozbouřený oceán. Ze všech stran křik, zpěv, rozčilené hlasy, řinčení nádobí, z rádií se valí chrčivá mluva a hudba. Ženy halasí, pokřikují, perou se, a do toho brekot dětí. Hluk přesahuje hladinu únosnosti. Když potřebujeme upoutat pozornost policistky, musíme do něčeho bušit, hodně dlouho a hodně silně. Náš den je rozčleněn pouze jídlem. Těstoviny, rýže, kousek masa. Večer polévka. Všechno dost bídné. A žádné ovoce, ani zelenina. Ale co dělat…
Okénkem pod stropem vidíme nebe. Na zemi beton, jako záchod slouží díra v podlaze. Žádné dveře, žádný papír. Z kanalizace navíc vylézají krysy. A všude hromady švábů. Snažíme se jim ztížit průnik smotanou dekou. Z jediného kohoutku vytéká špinavá, zamřelá, páchnoucí voda, kterou se snažíme filtrovat přes kousek plátna. Navíc z vodovodního kohoutku u latríny vypadávají červi. A ta voda je navíc slaná.
V dubnu se začíná oteplovat. Zlepšilo nám to náladu, propadáme euforii, začínáme se zase smát a žertovat. A také se víc svěřujeme. Rumi vypráví, co a jak vařila policistům na komisařství, ale i o tom, jak tam byli zadržení surově biti. Tyhle věci já vážně slyšet nemusím, to se radši stáhnu do ústraní a zacpu si uši. Ale i tak jsem zaslechla pár příhod. Třeba jak tam policisté vodili děti zadržených, a tam jim před očima rodičů vyhrožovali, aby ze zadržených vyrazili přiznání. A podle Rumi tam někdy tloukli i ty děti. Mlátili děti, aby byli rodiče povolnější! Jaké zrůdy můžou něco takového vymyslet a dělat? Ve jménu jaké spravedlnosti? Jakého vyššího řádu? Jakého boha?
Přišel za námi i ředitel věznice. Oznámit, že se budeme stěhovat. Do opravdických „pokojů“, říkal. Slovo pokoj bylo dost nadnesené. Ani tam nebudeme mít žádné postele, ani matrace. Ještě že jsme si směly s sebou vzít deky, které nám věnoval Sálim. Přesunou nás totiž do podobných cel, jen o kousek dál. Zlepšení to je nevalné, stěny špinavé, malba se loupe, ale zato máme okno! Okno, ze kterého vidíme do vnitřního dvora věznice. A tohle bude náš domov na dalších devět měsíců.


