... Pro zaměstnance pobočky E jsou špatné sny něco jako nemoc z povolání; všichni brali noční můry jako součást své práce. Ben Trask, současný ředitel pobočky, si také protrpěl svůj díl strašidelných snů. Vlastně od případu Juliana Bodeska před dvanácti lety si prožil víc než jen svůj díl. A jen polovina nočních můr přicházela, když spal. Ty ve spánku byly neškodné. Děsily, ale nemohly ublížit. Zlé sny v bdělém stavu byly nebezpečnější. Ty dokázaly zabíjet nebo ještě něco horšího. Byly totiž skutečné... Dnešní Benova noční můra nebyla o moc horší než zvláštní sen. Divnější na ní byl fakt, že Trask byl dokonale vzhůru. Byla deštivá noc těsně před úsvitem. Přijel do centra Londýna a zaparkoval naproti ústředí pobočky E... aniž vlastně věděl proč. A Trask neměl podobné situace rád. Vždycky odpovídal za své vlastní činy. Stalo se tak v neděli, v polovině února 1990. Byl to jeden z těch mála dnů, kdy Trask mohl utéct od práce a na chvíli vypnout - nebo spíš zapnout. Zapnout a naladit se na normální svět, který existuje mimo pobočku. Chtěl prostě prožít jeden z obyčejných oddechových víkendů. A místo toho stál tady, před ústředím pobočky E uprostřed spícího města, a v mysli stále viděl ten zvláštní sen. Sen, který nechtěl zmizet, a který se i za bílého dne stále znovu a znovu opakoval. Vypadal jako třepotající se scény starého černobílého filmu, promítaného proti oknu, takže Ben mohl vidět skrz. Byl to přízračný film. Zmizel, když rychle zamrkal, ale vrátil se, jakmile na něj přestal myslet: Viděl doutnající tělo se široce rozpaženýma, ohořelýma rukama. Kouřící hlava byla zvrácená dozadu, jako v agonii těsně před smrtí. Tělo pomalu rotovalo do černé nicoty, protkané tenkými, neonově modrými, zelenými a červenými paprsky světla. Muž vypadal, že byl nedávno mučen. Teď už však byl mrtvý a vzdálený všemu utrpení a bolesti. Byl to neznámý člověk, ale působil stejně zvláštně jako denní sen, ve kterém se zjevoval. Přesto na něm bylo něco morbidně povědomého. Traskovi zpopelavěla tvář pokaždé, když se mu objevil před očima. Kdyby se jen tělo na chvíli zastavilo a přiblížilo do zorného pole, aby si mohl prohlédnout popálenou, bezhlesně křičící tvář... Trask vystoupil z auta do náhlé přeháňky těžkých kapek, jako by někdo neviditelný ponořil ruce do vody a postříkal mu tvář. S nadávkou zvedl límec kabátu a pohlédl na budovu přes silnici. Natáhl krk a zadíval se do oken pobočky E. Očekával, že uvidí světlo - jediné zářící okno v horním patře. V této místnosti měl mít někdo osamělou noční službu. Opravdu uviděl strážníkovo světlo a ještě tři či čtyři další, která nečekal. A viděl víc než ta světla. Ani déšť nedokázal smýt z jeho mysli zmučenou, monotónně rotující postavu. Trask věděl, že kdyby byl někým nebo něčím jiným než byl - tedy vedoucím přísně tajné, v mnoha ohledech esoterické bezpečnostní organizace - tento sen by ho nejspíš vyděsil tak, že by se pomátl na rozumu. Jenže jej už děsívali jinačí odborníci! Nebo že by se doopravdy zbláznil? Říkal si, že to, co právě zažívá, musí mít kořeny někde v jeho vlastní mysli. Neexistovaly totiž žádné fyzické předpoklady, kterým by svůj sen přičetl. Nebo snad ano? Měl tedy halucinace? Dost možná. Někdo se k němu mohl dostat, omámit ho, vymýt mu mozek... ale proč by to dělal? Proč by ho sem táhl uprostřed noci? A proč by sem přivedl i ostatní lidi? Ben si dobře všiml všech těch světel nahoře v budově, černého lesklého taxíku, který brzdil u obrubníku a muže, který bez ohledu na hustý déšť přebíhal ulici k zadnímu vchodu. Je to určitě některý z pracovníků pobočky? Co tady všichni ti lidé dělají? "Pane?" Vypotácela se nešikovně z taxíku dívka. Byla to Anna Marie Englishová, ESPerka z pobočky. Angličanka jménem, nikdy však nevypadala jako pravá anglická růže. Dnes byla ještě víc nervózní, bledá a neupravená než jindy. Vypadala jako toulavá kočka, topící se v dešti. Trask věděl, že za to mohou její schopnosti a bylo mu jí líto. Měla 'ekologické cítění', nebo jak sama často říkala, 'byla jako srostlá se Zemí'. Když se hladiny podzemních vod snížily a pouště rozšířily, vysušila se jí pleť. Když se do skandinávských lesů zakously kyselé deště, z hlavy se jí sypaly lupy jako sníh. Ve snech slyšívala teskné zpěvy velryb, které věděly, že vymírají. Podle bolestí v kostech poznala, že japonští rybáři masakrují delfíny. Jako jakýsi lidský magnet přitahovala nezákonný jaderný odpad, cítila jedy ve vzduchu a chřadla ze šklebících se ozónových děr. Cítila se Zemí a trpěla stejnými nemocemi jako ona. Na rozdíl od ostatních lidí věděla, že jsou smrtelné. Trask se na ni zadíval. Bylo jí dvacet čtyři a vypadala na padesát. I přes lítost, kterou k ní cítil, na ni paradoxně myslel vždy s nechutí a téměř s odporem. Nosila brýle se silnými skly, měla jaterní skvrny na kůži, naslouchátko, neupravené vlasy, pomačkanou halenku a ploché nohy. Věděl, že ji nemá rád, protože odráží úpadek celého světa. Ben Trask byl lidským detektorem lži. Dokázal rozeznat nepravdu když ji viděl, cítil, slyšel nebo jinak vnímal, stejně jako jiní lidé cítí úder do tváře. A naopak - když necítil lež, věděl, že má co do činění s pravdou. Pravdu, kterou v sobě nosila Anna Marie Englishová, nemohl snést. Kdyby ji naverbovali do svých řad Greenpeace a dokázali svět přesvědčit o její autentičnosti, měli by vyhráno... ačkoli by zároveň zjistili, že už dávno prohráli. Pochopili by, že je na všechno příliš pozdě. Ben Trask však věděl, že tak zlé to ještě není. ...