Lucy Worsley: Jane Austenová

Teta Jane dělala pro ubohé děti, co jen mohla. „Nechceme veselou zábavu,“ napsala. Hráli bilboquet, „mikádo, papírové lodičky, hádanky a karty“ a chodili ven pozorovat „tok a pokles řeky“. Jane byla zneklidněna smutečním oblečením, které chtěli nosit: „Vidím, že černé kalhoty považují za nutné; a člověk samozřejmě nechce, aby se cítili nepříjemně a nutit jim něco, co je pro takové příležitosti obvyklé.“

Jane vykreslila mučivý obraz chlapců, čtrnáctiletého a třináctiletého, usilujících o pochopení svého osudu. V jednu chvíli je George „velmi šťastný“ na nábřeží, kde „lítá z jedné strany na druhou“ , užívá si výlet na člunu, pak soustředěně čte knihu „zkrouce-ný v jednom našem velkém křesle“. Edward „velmi šikovně vyrábí a pojmenovává papí-rové lodičky, na které pak střílí kaštany, které si za tím účelem přivezl ze Steventonu“ . Ale pak, hned v další minutě, je tu „hromada slz“ , George nahlas vzlyká nad dopisem od otce a Edward je „silně ovlivněný kázáním“ v kostele, které bylo zaměřeno na příliš blízké téma, „že jsou všichni v nebezpečí“.