Ken Kalfus: Americký problém

O několik minut později k nim dolehl hrůzu nahánějící zvuk: jako by se z jižní věže ozval výdech, který je slyšet, když najednou vzplane nějaká hořlavá látka. Páry vmžiku odtančily pryč a horní polovina budovy, takových padesát, možná šedesát pater, se naklonila kupředu na nově vzniklém kloubu. Pak se celá budova zhroutila v jediném ladném pohybu do sebe, jako kdyby její pevnost byla pouhým přeludem, jako by její konstrukce byla tekutá od okamžiku, kdy byla postavena. Do vzduchu se vyvalil kouř a trosky všech možných odstínů černé, šedivé a bílé a obemknul okolo stojící domy. Nebylo snadné si uvědomit, že možná právě teď přicházejí o život tisíce lidí. Mnoho okolních střech bylo obsazeno lidmi, povětšinou úředníky. Rukama si zakrývali ústa, nebo je měli přitisklé na spáncích, ale oči si nezakrýval nikdo. Nedokázali se od toho odtrhnout. Joyce zaslechla lapání po dechu, sténání i marné dovolávání se boží milosti. Žena, která stála vedle ní, nekontrolovaně vzlykala. Ale Joyce najednou v sobě ucítila malinkou erupci, cosi hřejivého, velmi podobného záchvěvu uspokojení, tak intenzivnímu, jako by Joyce náhle utišila velký hlad. Tělem jí projela lehká závrať, naplněná potěšením. Hluboký tón, který mrakodrap vydal při své zkáze, ji konečně dostihl a zdálo se, že trval několik minut; po něm následoval poryv nepřirozeně teplého vzduchu, který jí rozcuchal vlasy a pomačkal halenku. Věž se proměnila v stoupající sloup kouře, prachu a zmařených životů, který měl podobu rostoucího hřibu, a Joyce pocítila obrovskou radost.