1.

Na mrtvole ležel lístek se vzkazem psaným propisovací tužkou. Tři slova, kterým Erlendur nerozuměl. Byla to mrtvola muže, kterému muselo být tak kolem sedm-desátky. Ležel na pravém boku vedle pohovky v malém obývacím pokoji, oblečený v modré košili a světle hnědých kordových kalhotách. Na nohou měl pantofle. Vlasy měl prořídlé, prošedivělé a nasáklé krví, která mu vytékala z velké rány na hlavě. Na podlaze vedle mrtvoly ležel velký skleněný popelník s ostrými hranami a rohy. I ten byl celý od krve. Stůl v obývacím pokoji byl převržený. Mrtvý byl nalezen v sklepním bytě dvoupatrového nájemního domu na Severních blatech. Kolem domu byla malá zahrádka obehnaná ze tří stran kamennou zdí. Stromy už shodily listí, které leželo na zemi v tak silné vrstvě, že nikde nebylo vidět ani kousek hlíny, a zvedaly holé větve k tmavému nebi. Ke garáži vedla štěrková cesta, po které ještě stále přijížděly vozy kriminální policie. Policisté, kteří už byli v domě, se po něm pohybovali beze spěchu jako duchové. Čekali na policejního lékaře, aby vystavil úmrtní list. Nález mrtvoly byl ohlášen asi před půl hodinou. Erlendur byl na místě mezi prvními, jeho kolega Sigurdur Óli by tu měl být každou chvíli. Nad městem se rozprostíral inverzní říjnový den a podzimní vítr hnal déšť proti domovním zdem. Někdo rozsvítil lampu na jednom ze stolů v obývacím pokoji, linulo se z ní slabé světlo. Jinak na místě činu s ničím nehýbali. Technici postavili do pokoje stativ se silným neonovým reflektorem kvůli fotografování. Erlendur zaregistroval knihovnu a dost ošoupanou sedací soupravu, jídelní stůl, v rohu pokoje starý psací stůl, koberec po celé ploše pokoje a na něm krev. Z pokoje se vcházelo do kuchyně, další dveře vedly do předsíně, z níž se vcházelo do dalších dvou pokojů a do koupelny. Policii zavolal muž, který bydlel v bytě o poschodí výš. Přišel pozdě odpoledne domů i se dvěma syny, které vyzvedl ze školy, a všiml si, že dveře do bytu v suterénu jsou otevřené. Postavil se k nim a volal na souseda jménem, protože si nebyl jistý, zda je doma. Ale nikdo neodpovídal. Tak nahlédl dovnitř a znovu volal. Opět žádná odezva. Bydlel s rodinou v přízemí už několik let, ale starého pána ze suterénu skoro neznali. Starší syn, kterému bylo devět a nebyl tak nesmělý jako jeho otec, vběhl rovnou do obývacího pokoje. Za chvilku se vrátil a řekl otci, že ten pán je mrtvý. Nevypadal, že by ho to příliš vyděsilo. „Díváš se moc na detektivky,“ řekl mu otec a opatrně vešel do obývacího pokoje, kde uviděl majitele bytu v tratolišti krve. Erlendur znal jeho jméno. Bylo uvedeno na zvonku. Ale pro jistotu si natáhl gumové rukavice, zalovil v náprsní kapse saka, které viselo v předsíni na věšáku, a vytáhl peněženku. Na kreditní kartě našel fotografii mrtvého. Jmenoval se Holberg a bylo mu šedesát devět. Zemřel ve vlastním bytě. S největší pravděpodobností byl zavražděn. Jak Erlendur procházel bytem, napadala ho spousta otázek. Klást si otázky a hledat na ně odpovědi byla jeho práce. Ověřit si vše, co bylo viditelné. Lidé z oddělení pro zajišťování stop zase měli za úkol najít to, co bylo oku skryté. Erlendur zatím nenašel žádné známky násilného vloupání, ani na oknech, ani na dveřích. Na první pohled to působilo dojmem, že starý pán vpustil vraha do bytu sám. Otec s oběma syny zanechali v předsíni a na koberci v pokoji mokré stopy, když sem vešli, a bylo pravděpodobné, že je tu zanechal i pachatel. Pokud se ovšem u dveří nevyzul. Ale Erlendurovi připadalo, že měl asi příliš naspěch, než aby měl čas se zouvat. Jeho kolegové ze zajišťování stop si přinesli vysavač, aby mohli prozkoumat i ty nejjemnější prachové částice. Hledali otisky prstů a bláto z bot, které nepatřily do tohoto domu. Pátrali zkrátka po čemkoliv, co pocházelo zvenčí. Erlendur neviděl, že by starý pán uvítal svého návštěvníka s velkou pohostinností. Neuvařil ani kávu. Kávovar v kuchyni nebyl za posledních několik hodin v provozu. Nebyly tu ani žádné známky toho, že by návštěvníkem pili čaj, ve skříňce nechyběly žádné šálky. I všechny sklenice stály nedotčeny na svých místech. Zavražděný musel být pořádkumilovný člověk. Všude bylo pečlivě uklizeno. Třeba vetřelce neznal tak dobře, aby ho hned hostil. Nebo ho možná návštěvník přepadl, hned jak ho starý pán vpustil do bytu. Dřív, než si zul boty. Páchají se vůbec vraždy v ponožkách? Erlendur se rozhlížel kolem sebe a uvědomoval si, že by si měl lépe uspořádat myšlenky. Jisté bylo, že pachatel měl naspěch. Ani se nenamáhal zavřít za sebou dveře od bytu, když z něj vyběhl. I způsob napadení svědčil o spěchu, jako by k činu došlo rychle a bez varování. Nebyly tu žádné známky zápasu. Vypadalo to, že starý pán upadl, hned jak dostal ránu do hlavy, padl přitom na stůl a převrátil jej. Jinak se zdálo, že se pachatel v bytě ničeho nedotkl. Erlendur neobjevil nic, co by naznačovalo, že něco odcizil. Všechny skříňky i zásuvky byly zavřené, celkem nový počítač a stará stereosouprava stály na svém místě, peněženku našel v kapse saka v předsíni. Byly v ní dvě dvoutisícikorunové bankovky, šeková knížka a kreditka. Vypadalo to, že pachatel popadl nejbližší vhodný předmět a uhodil jím starého pána do hlavy. Popelník byl vyroben ze silného nazelenalého skla a podle Erlendurova odhadu mohl vážit půl druhého kila. Dostatečná zbraň na to, co chtěl vrah udělat. Bylo nepravděpodobné, že by si ho pachatel přinesl, a pak ho zakrvavený nechal ležet na koberci. Shrnul zřejmá fakta: Starý pán otevřel a vpustil pachatele do bytu, nebo ho dokonce pozval do obývacího pokoje. Pravděpodobně pachatele znal, ale to zatím není jisté. Ten ho nečekaně napadl popelníkem, zasadil mu smrtelnou ránu a pak rychle vyšel z bytu a nechal otevřené dveře. Jasný případ. Až na ten vzkaz. Byl napsaný na linkovaném papíře formátu A4, vytrženém z trhacího spirálového bloku. Jediná indicie, že vražda byla možná naplánovaná předem. Z toho se dalo usuzovat, že pachatel přišel s úmyslem starého pána zabít, že ho nezabil z náhlého popudu, až když stál v jeho obývacím pokoji. Přišel do domu s jasným úmyslem vraždit. Zanechal vzkaz. Tři slova, jejichž smysl Erlendur zatím nechápal. Napsal je pachatel před tím, než sem přišel? Další relevantní otázka, na niž musí najít odpověď. Erlendur zamířil do rohu k psacímu stolu. Ležely tam hromady papírů, různé účty, obálky, noviny. A úplně nahoře trhací spirálový blok. Hledal propisovací tužku, ale na stole žádnou neviděl. Poklekl a objevil ji pod stolem. Ničeho se nedotýkal. Jen se díval a přemýšlel. „Není to typická islandská vražda?“ zeptal se ho Sigurdur Óli, který vešel do sklepního bytu, aniž si toho Erlendur všiml. Stál za mrtvým. „Co?“ zeptal se Erlendur, ztracen v myšlenkách. „Nedbalá, nesmyslná vražda – a provedena bez sebemenší snahy něco zamaskovat, zamlžit okolnosti činu nebo zničit důkazní materiál.“ „Ano,“ řekl Erlendur. „Nedbalá islandská vražda.“ „Jedině že by ten stařec upadl na stůl a dopadl hlavou na popelník,“ řekl Sigurdur Óli. Elinborg přišla s ním. Erlendur se snažil co nejvíc zredukovat činnost policistů, zajišťovatelů stop i zdravotního personálu, zatímco chodil předkloněný po bytě s kloboukem na hlavě. „A při pádu nám tu nechal ten nesrozumitelný vzkaz?“ „Třeba ho měl v ruce.“ „Rozumíš tomu vzkazu?“ „Třeba to má být Bůh,“ řekl Sigurdur Óli. „Nebo vrah, já nevím. Ten důraz na poslední slovo je docela zajímavý. ‚ON‘ napsáno velkými písmeny.“ „Podle mého názoru to nenapsal jen tak pro nic za nic. Poslední slovo je napsáno tiskacím písmem, první dvě psacím. Pachatel si zřejmě na psaní toho vzkazu dal záležet. Ale potom za sebou nezavřel dveře od bytu. Co to asi znamená? Napadne starého pána, pak vyběhne z bytu a zanechá tu nesrozumitelný blábol napsaný na listu papíru vytrženém z bloku oběti, přičemž zdůrazní poslední slovo.“ „Musel tím myslet jeho,“ řekl Sigurdur Óli. „Myslím toho mrtvého. K nikomu jinému se to nemůže vztahovat.“ „To nevím,“ řekl Erlendur. „Co může mít za smysl napsat takový vzkaz a zanechat ho u mrtvoly? Kdo by něco takového dělal? Co by tím sledoval? Chtěl nám tím vůbec něco říct? Mluvil vrah sám se sebou? Nebo s tím mrtvým?“ „Pěkný cvok,“ řekla Elinborg a chystala se zvednout list se vzkazem. Ale Erlendur jí v tom rychle zabránil. „Třeba jich bylo víc, ne jen jeden,“ řekl Sigurdur Óli. „Myslím pachatelů.“ „Nezapomeň na rukavice, milá Elinborg,“ napomenul ji Erlendur jako dítě. „Neznič nám důkazní materiál. Vzkaz byl napsán na tomhle psacím stole,“ dodal a ukázal do rohu. „Ten list papíru je vytržený z bloku, který patřil oběti.“ „Třeba jich tu bylo víc,“ opakoval Sigurdur Óli, jako by byl přesvědčen, že je to zajímavá hypotéza. „Ano, slyšel jsem tě,“ řekl Erlendur. „Možná.“ „Dost chladnokrevné,“ pokračoval Sigurdur Óli. „Napřed zavraždí starého člověka, a pak si sedne a napíše vzkaz. Nepotřebuje k tomu člověk nervy jako špagáty? Něco takového může udělat jen opravdový netvor.“ „Nebo člověk bez citu,“ řekla Elinborg. „Nebo někdo, kdo má mesiášský komplex,“ řekl Erlendur. Sehnul se a přečetl si znovu vzkaz na papíře. Velmi silný mesiášský komplex, pomyslel si v duchu.