Kapitola první

St. Louis, duben 1857

Abner Marsh vychovaně zaklepal hlavicí své špacírky z hikorového dřeva na pult, aby upoutal pozornost hotelového recepčního. „Přišel jsem za mužem jménem York,“ ohlásil. „Josh York, tak si myslím říká. Máte tu někoho takovýho?“ V recepci seděl postarší pán s brýlemi. Když se ozvalo zaklepání, vyskočil, pak se otočil, pozorně si Marshe prohlédl a usmál se. „No ne, pan kapitán Marsh,“ řekl vlídně. „Dobrého půl roku jsem vás neviděl, kapitáne. Ale doslechl jsem se, jaké vás potkalo neštěstí. Hrůza, prostě hrůza. Jsem tu od šestatřicátého, ale o tak hrozných ledových zátarasech jsem neslyšel.“ „S tím si nelamte hlavu,“ odpověděl Abner Marsh otráveně. Podobné poznámky očekával. Plantážnický hotel byl mezi lodníky oblíbený. Sám Marsh se před tou krutou zimou chodil do jeho restaurace najíst pravidelně. Ale co přišel ten ledový zátaras, držel se stranou, a ne jenom kvůli cenám. Zdejší kuchyně mu sice velice vyhovovala, ale o to méně mu teď seděla zdejší společnost: kormidelníci a kapitáni a lodní důstojníci, prostě samí lidé od řeky, staří přátelé a staří konkurenti, kteří do jednoho věděli o jeho neštěstí. Abner Marsh po projevech soucitu netoužil. „Prostě mi povězte, ve kterým pokoji ten York bydlí,“ nakázal recepčnímu rázně. Recepční nervózně kýval hlavou. „Pan York není u sebe v pokoji, kapitáne. Najdete ho v jídelně, právě večeří.“ „Teď? V tuhle dobu?“ Marsh sklouzl pohledem ke zdobným hotelovým hodinám, pak si rozepnul mosazné knoflíky na kabátě a vytáhl svoje zlaté kapesní hodinky. „Deset minut po půlnoci,“ povídá nevěřícně. „A vy tvrdíte, že večeří?“ „Ano, pane, právě tak. Kdepak pan York, ten má svůj vlastní denní režim, a není z těch lidí, kterým něco můžete odmítnout, kapitáne.“ Abner Marsh chraptivě, hrdelně zavrčel, vrátil hodinky do kapsy, beze slova se otočil a vyrazil dlouhými, těžkými kroky po luxusně vybavené hotelové hale. Byl to muž urostlý a nijak zvlášť trpělivý a na tak pozdní obchodní schůzky nebyl zvyklý. Okázale při chůzi máchal hůlkou, jako by nebyl zasažen oním neštěstím, jako by stále Jídelna byla skoro tak veliká a přepychová jako hlavní salon na velkém parníku, byly tu křišťálové lustry a kování v leštěné mosazi a na stolech ubrusy z jemného lnu a nejlepší porcelán a sklo. V obvyklejší denní době by za stoly seděla spousta cestujících a lidí od řeky, ale teď byla místnost prázdná a většina světel nesvítila. Na takovém půlnočním setkání snad nakonec přeci jen něco bude, pomyslel si Marsh; aspoň si nebude muset vytrpět žádné projevy účasti. Poblíž dveří do kuchyně si tiše povídali dva černí číšníci. Marsh si jich nevšímal a došel na protější stranu jídelny, kde o samotě večeřel dobře oblečený cizí pán. Určitě jej slyšel přicházet, ale nezvedl hlavu. Pilně sekrmil falešnou želví polévkou z porcelánové misky. Podle střihu dlouhého černého kabátu bylo jasné, že nepochází od řeky; takže někdo z Východu, možná i z ciziny. Marsh si všiml, že je veliký, i když ne až tak veliký jako on sám; takhle vsedě působil dojmem, že je dost vysoký, ale objemem se nemohl s Marshem měřit. Zprvu si Marsh pomyslel, že to je stařec, protože měl bílé vlasy. Když ale přišel blíž, spatřil, že rozhodně nejsou šedivé stářím, že jsou velmi světle plavé, a ten cizí pán zničehonic začal působit téměř chlapecky. York byl hladce oholen, na dlouhém, lhostejném obličeji neměl ani knírek nebo bradku, a kůži měl stejně světlou jako vlasy. Marsh se zastavil u jeho stolu a napadlo ho, že ten chlapík má ruce jako žena. Poklepal na stůl hůlkou. Ubrus ten zvuk ztlumil, takže z něj bylo jen mírné upozornění. „Vy jste ten Josh York?“ zeptal se. York zvedl hlavu a jejich pohledy se setkaly. ...