Dívka šla ještě dlouho, bolely ji nohy, potácela se a pak si sedla na asfalt přesné doprostřed pravé půle silnice. Hlavu měla schovánu mezi rameny, nosem se dotýkala kolenou a ohnutá záda ji pálila vědomím, že jsou nastavena kovu, plechu, nárazu. Hruď měla skrčenu, svou nebohou útlou hruď, v které hořel trpký plamen bolavého já a nedával jí myslit na nic jiného než na sebe. Toužila po nárazu, který by ji rozdrtil a ten plamen udusil. Když slyšela přijíždějící auto, skrčila se ještě víc, hluk se stal nesnesitelný, ale místo rány, na kterou čekala, ji zasáhl jen silný úder vzduchu zprava a pootočil její sedící tělo. Bylo slyšet skřípení brzd, pak ohromný rámus nárazu; nic neviděla majíc zavřené oči a tvář přitištěnu ke kolenům, jen žasla, že žije a sedí, jako seděla předtím. A znovu uslyšela hluk přibližujícího se motoru; tentokrát ji úder vzduchu srazil na zem, rána nárazu se ozvala z veliké blízkosti a vzápětí za ní bylo slyšet křik, nepopsatelný křik, strašný křik, který ji vymrštil ze země. Stála uprostřed prázdné silnice; ve vzdálenosti asi dvou set metrů viděla plameny a z jiného místa, blíž u ní, se zvedal z příkopu k temnému nebi stále ten stejný nepopsatelný, strašný křik. ...

Když byl velice mladý, byl stydlivý a snažil se, aby při milování byla tma. Ve tmě však měl doširoka otevřené oči, aby alespoň něco uviděl díky slabému paprsku, který prosvítal pod staženou žaluzií. Pak si na světlo nejenom zvykl, ale vyžadoval ho. Když zjistil, že partnerka má zavřené oči, nutil ji, aby je otevřela. A jednoho dne si s překvapením uvědomil, že se miluje při světle, ale má zavřené oči. Miloval se a vzpomínal. Tma s otevřenýma očima. Světlo s otevřenýma očima. Světlo se zavřenýma očima. Ciferník života.