Otevření bolavých ran

Vraťme se na chvíli k úvodnímu příkladu. Možná tě trochu vyděsilo, jak rychle se bolest u Jany a Karla objevila. A tak si říkáš: „Budu i já takhle reagovat, když budu pracovat se svým zraněným vnitřním dítětem? To ho raději zavřu ještě pevněji a utěsním všechny škvíry!“ (Což je obvyklý způsob, jak na vynoření starých bolestí odpovídáme.) Ale ti dva reagovali tak rychle právě proto, že byli na místě, kde byli připraveni podívat se na svá zranění z dětství a kde projevení a znovuprožití staré bolesti mohlo konečně vést k jejímu vyléčení. Už když se lidé rozhodují, že na takový kurz pojedou, podvědomě se připravují na setkání se svými problémy i se svou bolestí.

Důležitou roli přitom také hraje intenzivní léčivá atmosféra, která se ve skupině vytvoří a která podporuje vyjádření skrytých bolestí i jejich léčení. Účastníci brzy přijdou na to, že i ostatní mají podobné pocity a problémy jako oni, a zjistí, že se o ně můžou navzájem podělit. Kurz je přitom vedený tak, aby jim pomohl dostat se co nejhlouběji ke starým bolestem, které se stejně v našem reálném životě projevují. Jenomže právě tam na druhé působí nelogicky a absurdně a my nemáme příliš velkou šanci je vyléčit a uzavřít. Práce se zamrzlými pocity je jedna z nejtěžších. Nechceme se jich dotknout, otevřít je, a proto se jim vyhýbáme. Při setkání s nimi cítíme zmatek, zoufalství, prázdnotu a stud a slyšíme silný vnitřní příkaz: „To nedělej!“ Necítíme přitom žádnou vnitřní podporu, protože děláme to, co nejsme zvyklí dělat a „co se nedělá“. Je nám to nepříjemné, cítíme hluboký stud a nejraději bychom se propadli někam do země…

Pokud se však odvážíme znovu projít svou bolestí, je to, jako když se „protrhne přehrada“. ...