Znázornění funkce jednotlivých prvků orofaciálního komplexu

Svou prací jsme se orientovali na funkci. Ta je v našem konceptu nejdůležitějším prvkem. Porozumět různým patologickým procesům v oblasti orofaciálního komplexu lze pouze za předpokladu, že známe jeho normální fyziologické fungování. Funkcí rozumíme každou aktivitu a každou změnu. FUNKCE je společný jmenovatel, který spojuje jednotlivé části orofaciálního komplexu a dělá z nich dynamický systém s koordinovanými aktivitami.

Základem FUNKCE jsou následující prvky: POHYB: Každý pohyb je funkcí, ať je zaměřen na cíl, nebo vede od něj. Na těle – a také v orofaciálním komplexu – rozlišujeme dva různé druhy pohybu. Jeden druh pohybu je zjevný na první pohled, například pohyb mandibuly nahoru a dolů, dalším druhem pohybu je pouze pod mikroskopem viditelný pohyb na molekulární úrovni, produkt reakce uvnitř tkáně orgánů. HMOTA: Je substrát a nástroj pro aktivitu. Na orofaciálním komplexu je hmota utvořena mimo jiné z kostí, svalů, kloubů, šlach, meziorgánových prostorů, receptorů a nervů. ČAS: Vztahuje se k nutnému času, který je potřebný od začátku do konce určité funkce. PROSTOR: Hmota a pohyb potřebují určitý prostor, aby se funkce mohla uskutečnit. ENERGIE: Síla, která je potřebná pro to, aby funkce mohla proběhnout. REGULACE: Orgánový systém permanentně dostává podněty z vnitřního a vnějšího prostředí. Je třeba, aby regulační mechanismy utřídily tyto různorodé podněty, aby je zpracovaly a přiměřeně na ně reagovaly.

Různé mechanismy regulují celkový proces s cílem zajistit harmonickou souhru mezi různými elementy a vytvořit ROVNOVÁHU mezi: �� různými částmi orofaciálního komplexu, �� orofaciálním komplexem a zbývajícími orgánovými systémy těla, �� člověkem a vesmírem. Porucha jedné části orofaciálního komplexu se projeví nejen v tomto komplexu, ale také jako porucha celkového fungování těla. K tomu je třeba přihlížet při stanovování diagnózy (popisu nálezu) a při dalším terapeutickém postupu.

Následující faktory jsou důležité, aby mohla být úspěšně ukončena jedna funkce: �� Spontánnost: aby se mohl impulz realizovat sám od sebe. �� Perzistence (trvání): abychom se dostali k požadovanému cíli. �� Variabilita: abychom použili různé cesty vedoucí k jednomu cíli. �� Schopnost přerušení: aby mohlo dojít k přerušení aktivity, když jsou okolnosti nevyhovující. Tím se zabrání fixaci patologických pohybových vzorů. Fungování orofaciálního komplexu může být ovlivněno různými poruchami, které nejprve naruší výše popsanou rovnováhu, takže funkce nemůže být úspěšná a účinná. Pak se vyvíjí náhrada, přizpůsobení a nakonec fixace. Například u dítěte, které si cucá palec, může dojít ke vzniku předního otevřeného skusu. Tato porucha okluze vytvoří při polykání první kompenzaci, která způsobí, že se uzavře přední štěrbina. Je to způsobeno hyperaktivitou bradového svalu a dolního kruhového ústního svěrače. Postupně se tkáně kolem úst přizpůsobí novému polykacímu vzoru. Pokud nedojde k včasnému přerušení a změně, následuje fixace, která vede k rigiditě ústního dna, retruzi mandibuly, hypoaktivitě horního rtu, deformaci patra a anomáliím v postavení zubů. Na tomto příkladu lze ilustrovat základní význam úzké interakce formy a funkce. Pokud to nepochopíme, neporozumíme fyziologickým pochodům a tím méně patologickým postupům. Forma je dána pro funkci a funkcí. Vydutá forma patra je například potřebná, aby jazyk mohl plnit svou funkci, na druhé straně však je forma patra modelována funkcí jazyka. Z toho lze odvodit, že každý orgán je funkcí a každá funkce je orgánem. Každý orgán se formuje svou harmonickou funkcí. Závěrem definujeme orofaciální komplex jako orgánový systém, který je tvořen spojením různých anatomicko-fyziologických prvků a který slouží k tomu, aby se rozvíjely následující funkce nebo k nim přispívaly:

PŘIJÍMÁNÍ POTRAVY – MIMIKA – DÝCHÁNÍ – FONACE.

Pro lepší pochopení naší práce je nutné, aby čtenář disponoval základními znalostmi funkční anatomie orofaciálního komplexu. Musí znát určité skupiny svalů, jejich funkce a inervace, aby lépe porozuměl stanovení diagnózy a následné orofaciální terapii. Terapeut by tedy neměl znát jen rehabilitační metody jako takové, nýbrž i mechanismy, kterými jsou pohyby spuštěny přes určité pákové systémy. Lebku chápeme jako nehybný prvek, který se opírá o páteř, a jejím prostřednictvím se dostává do pohybu. Na tomto nehybném elementu se nachází mobilní elementy jako mandibula či jazylka, které stále mění svou pozici a které se přizpůsobují postavením a pohybům lebky. Mandibula a jazylka jsou přes různé svalové řetězce v přímém spojení s ramenním pletencem a tím jsou nepřímo spojeny s pánevním pletencem a skrze jeho pohyby a držení těla jsou také ovlivněny. Rozhodující roli hrají velké svaly, přičemž malé svaly působí jako malé páky. Spolupůsobení všech prvků vyvolá řetězovou reakci, která končí přiměřenou aktivitou. Klinické pozorování ukazuje, že patologické držení pánevního pletence ovlivní postavení mandibuly a tak může vést k fonologicko-artikulačním poruchám.