C.J. Cherryh: Dědic

„Ostraha měla trochu naspěch, aby mě dostala domů. Ale nic vážného. – A vy, nadi-ji? Doufám, že se nestalo nic špatného.“Zaváhání. A potom: „Vítejte doma,“ řečeno lidským jazykem.Vítejte doma.Možná v tom bylo slyšet slabé ostří. Trochu ironie. Nebo kamarádství. Bren si nebyl jistý. O takových věcech se muselo mluvit v mosfei. Jase nechápal, co je domov ve vztahu k této planetě, byl to jeden ze spousty malých lidských konceptů, které se z hvězd nevrátily stejné. Domov, jak to slovo chápal Jase, byl svět. Domov byla Země. Domov byla ale stejně tak hvězda atevů, kterou Jase ani jeho rodiče nikdy nespatřili a ke které se vrátili po téměř dvou stech letech strávených kdovíkde.Ať už doma znamenalo cokoli, Jase nikdy v životě neopustil ocelový svět, ve kterém se narodil, dokud nevstoupil do maličké kapsle a nevrhl se do atmosféry tohoto světa.