1. kapitola

Šaty po mrtvém nevydrží dlouho. Souží se kvůli osobě, které patřily. Když jsem s tím přišla, Stella se rozesmála. Zaklonila hlavu a smála se překvapivě jako mladá dívka. Právě jsem jí říkala, že v noci umřela Edith Websterová a zbyly po ní skříně plné šatů a Stella se rozesmála a řekla, že v životě nepotkala nikoho tak pověrčivého jako jsem já. "Zrovna je tady její vnučka a rozdává její věci každému, kdo má zájem. Víte, říká se, když shnije tělo, shnijí i šaty." "Tohle že se říká, Genevieve? Kdo to říká?" Neodpověděla jsem. Dobírala si mě a nečekala, že jí odpovím. Líbí se mi ale, když mi Stella říká Genevieve, protože i když jsem a vždycky jsem byla pro všechny ostatní Jenny, od chvíle, kdy jsem se narodila, jsem křtěná Genevieve. Táta mě pojmenoval po jednom automobilu veterán z nějakého filmu, jestli tomu člověk může věřit, a většině lidí to připadá trochu trapné, ale tak, jak to vyslovuje Stella, to zní pěkně. Stella má ovšem příjemný hlas, řekli byste krásný hlas, i když je stará a ve skutečnosti už na ní hezkého nic není. Pověděla jsem jí ještě něco málo o Edith, jak ji Sharon v sedm ráno našla, když jí přinesla čaj, a jak její vnučka do hodiny přišla, přestože tak svědomitě nechodívala, když její babička ještě žila. Nejsem nijak netaktní ani necitlivá, a kdybych si myslela, že Stellu rozčiluje poslouchat o tom, jak zemřela jiná stará žena, nemluvila bych o tom. Ale poznala jsem na ní, že ji to zajímá. Tak nějak tuším, že si Stella připadá, ve srovnání s Edith, které bylo čtyřiadevadesát, ještě docela mladá, myslí si, že má před sebou ještě spoustu času a že patří k těm pacientům, kteří si s rakovinou žijí dlouhá léta. ...