Soužití k zabití
1 / 2
Milý Vojtíku,
na pár vteřin jsem byla v pokušení začít onou banální větou Asi se budeš divit, kdo ti píše, ale nedovolila mi to profesionální hrdost novinářky spolu s vědomím, že ty se určitě divit nebudeš, protože tohle oslovení bývalo výsadou jedné jediné zrzavé holky z plzeňského gymnázia (dříve v ulici Pionýrů, nyní Masarykově) Terezy Troufalové. A pokud si vzpomínám, vytáhlý septimán Vojtěch Pešl na to jméno tuze rád slyšel, zejména v souvislosti: "Vojtíku, co děláš večer? Naši jdou na Carmen." První studentskou lásku nám odnesl dravý tok času a událostí, ale ráda na tu dobu vzpomínám jako na období nadějí, příslibů a pevné víry, že nulové znalosti o čtverečných nerostech nás nezastaví ve smělém rozletu. Píšu ti proto, že loňský sraz abiturientů po patnácti letech, první od maturity, mě dost zklamal. Vždyť jsme si v tom bývalém Svazáčku na Borech uprostřed řevu rozjařených třiatřicátníků nestačili dohromady nic říct. Tak jako před lety kolem tebe bez přestání oscilovala ta blonďatá potvora Jájina Hráská, která ve mně budí dojem, že je ztělesněním rtuti nejméně ze tří rozbitých teploměrů, takže člověk v uzavřené místnosti má pocit, že dlí ve společnosti patnácti různých lidí a deseti Jájin Hráských. A do mě za láhví vavřineckého vytrvale hučel Michal Slavický, aby mě detailně seznámil se svými sexuálními přednostmi, z nichž nejcennější je, jak jsem aspoň pochopila, neúnavnost. Na rtech měl šibalský, poněkud obscénní úsměv, avšak v očích mstivý lesk. Myslím, že mě chtěl vytrestat za to, že jsem nikdy nepodlehla jeho vábení, a v duchu si představoval, jak v budoucnu před nějakým obézním impotentním manželem tluču hlavou o zeď a ječím: "Slavický může vždycky! I když má chřipku!" Původně, během příprav (převážně kosmetického rázu) na sraz jsem doufala, že si my dva, ty a já, najdeme chvilku, abychom se zašili někam do rohu a nad skleničkou si popovídali. Jenže sotva jsme se uprostřed místnosti setkali a já ti stačila říct, že pracuji v Plzeňském deníku a mám pětiletou Barunku, vrazila mezi nás Drahuna Dolejší s albem svých překrmených potomků. Konverzace sestávající z výkřiků: "Pánbu požehnej, to je cvalík!" mi připadala dost jednotvárná, pročež jsem se pod záminkou tělesného nutkání odporučela, přestože jsem měla naléhavé nutkání duševní zpestřit rozhovor ujištěním: "Z Mařenky bude jednou moc hezká vařbuchta." No, a pak už jsem se k tobě nedostala. ...