Kapitola 1

Každý, kdo je natolik nerozumný, že žije na jednom břehu Washingtonského jezera a pracuje na druhém, je automaticky odsouzen k tomu, že tráví svůj volný čas v zácpách na mostě. To byl i můj případ, když jsem se jednoho mrazivého rána v polovině ledna pomalu sunul ve svém voze do práce. Žiju v Belltown Terrace, bytovém domě na horním konci Druhé avenue v centru Seattlu. Jsem členem zvláštního týmu pro vyšetřování vražd při úřadu washingtonského státního zástupce a moje kancelář sídlí v pětadvacet kilometrů vzdáleném Bellevue ve čtvrti zvané Eastgate. To ráno zkomplikovaly dopravu ve městě dva různé jevy, které oba souvisely s vpádem arktického vzduchu proudícího do západního Washingtonu z Aljašského zálivu. První nástrahou bylo náledí, které proměnilo většinu vedlejších ulic v kluziště. Jsem bohužel nenapravitelný lajdák a zimní počasí mě pochopitelně zaskočilo ve chvíli, kdy moje Porsche 928 bylo stále ještě obuté do letních pneumatik. Druhou nástrahou byly hory. Ne to, že je člověk musel překonat, ale to, že je viděl. Devět měsíců v roce jsou totiž hory v okolí Seattlu prakticky neviditelné. Trůní za městem, skryté v mracích, a hledí si svého. Ale když "jsou hory venku", jak říkáme my místní, a jejich nejvyšší vrchol Mount Rainer se vynoří z oblačného hávu v celé své zasněžené kráse, potíže na sebe nenechají dlouho čekat. Neopatrní řidiči, uchvácení nevšedním pohledem, vrážejí do aut jedoucích před nimi a doprava rázem kolabuje. Studený arktický vzduch rozehnal mraky a zasněžené vrcholky hor zářily proti jasně modré obloze jako v reklamním katalogu. Výsledkem bylo, že dálnici I-90 zasypaly kusy plechů, nárazníků a světlometů a řidiči odtahových služeb nevěděli, kam dřív skočit. A tak se kvůli náledí a nehodám způsobeným kochajícími se řidiči moje běžná dvacetiminutová jízda do práce proměnila v hodinu trvající zkoušku nervů. A aby toho nebylo ještě málo, ten den jsem jel poprvé do práce po týdenním pobytu na Havaji. ...