Mitch Albom: Pět starých známých

Dívenka se choulila u ocelového nosníku, jako kdyby ji k němu někdo přišrouboval, z nosu jí teklo a z očí se řinuly slzy. Byla to ta s králíkem z čistítka na dýmky. Amy? Annie? “Ma-ma-mami...” kvílela téměř rytmicky a její tělo se křečovitě škubalo v záchvatech pláče. Eddie střelil pohledem od ní k vozíkům. Má dost času? Od ní k vozíkům - Bhum! Pozdě. Vozík se dal do pohybu – Panebože, on to spustil! - a Eddiemu se zdálo, jako by se čas zpomalil a rozmazal. Upustil hůl, natáhl svou kulhavou nohu a pocítil zášleh bolesti tak silný, že jej málem srazil k zemi. Dlouhý krok. A další. A uvnitř, v útrobách horské dráhy, vzdal poslední pramínek ocelových drátů svůj nerovný boj a přetrhl se. Vozík číslo dvě se změnil v pouhý objekt, poslušný zákona zemské přitažlivostí, jako kámen padající z útesu. Nic jej už nemohlo zastavit...