LÉTO; Kapitola 5.: Změny nálady

Příjezd turistů

Když jsme se vrátili do Aliana, turistická sezona - nedá se říct, že právě ta by Basilicatu nějak zasáhla - stále ještě štvala své davy napříč Itálií a naše malé město mělo rovněž zažít krátké (velmi krátké) turistické intermezzo.

Byl jasný, klidný večer. Rorýsi poletovali jako obvykle, rychle odklízeli komáry a všechno ostatní, co by mohlo narušit náš požitek z pohledu na pozvolný západ slunce, kdy nastupuje ztišení před večeří s poklidnou a neformální alianskou passeggiatou. Seděl jsem u svého stolu na terase, rovněž jako obvykle, a pozoroval, jak barvy nad Pollinem tmavnou, a hodnotil užitečné odpoledne strávené psaním a načrtnutím několika skic, které mě přitom napadly. Myslel jsem si, že bych se mohl projít k fosse, dát si hlt některého z těch neznámých italských likérů v Café Rosa a pak se vrátit domů, abych nám udělal večeři, i když jsem ještě nevěděl, co připravím. Něco ostrého. Nejspíš syrová rajčata trochu zakapaná olivovým olejem a posypaná bazalkou, čerstvě mletým černým pepřem a tenké plátky mozzarelly di bufala, která nám z místních krajových specialit nejvíc chutnala. Možná že bych mohl udělat antipastu a přidat několik plátků accetturského sýra caciocavallo z mléka zvláštního místního plemene bílých krav. A tehdy přijel autobus. Ne ten obvyklý veřejný modrý autobus, který chrastí nahoru a dolů po tornanti třikrát denně na hlavní náměstí a zpátky. Tohle bylo něco mnohem lepšího, s okázalým logem a zářivým duhovým nátěrem, vedle něhož bledl i západ slunce. A uvnitř byla hlava na hlavě, naprosto nezvyklý pohled. Veřejné autobusy byly vždycky skoro prázdné, až se člověk musel podivit, jestli se vůbec vyplácí nechat je jezdit. Jenže tohle byla Basilicata, nově bohatá naftou, ale stále chudá na pracovní příležitosti, Basilicata možná s budoucností a určitě zasluhující trochu víc úcty než v minulosti, kdy ji považovali, myslím dost přesně, za nejzapadlejší konec světa. ...