... Zaváhala a pak si vzala jednu ze sušenek, které Stella rozložila na talíř. "Sladkostem neodolám. Když jsem se nad tím zamyslela, došlo mi, že by ani jednomu z nás neprospělo, kdyby se to dověděl." "To je hodně tvrdé rozhodnutí," řekla Roz. "Nevím. Ani netuším, co jsem čekala, že udělá. Jen mě napadlo, že má právo to vědět. Nechtěla jsem si ho vzít nebo něco takového. Ani jsem tehdy nevěděla jistě, jestli si to děcko nechám." Ukusovala sušenku a jemně si mnula oblinu břicha. "To byl taky jeden z důvodů, proč jsem za ním jela. Nejen aby to věděl, ale aby poradil, co budeme dělat. Ale jak jsem tam seděla a poslouchala, co vypráví o té holce..." Zarazila se a zavrtěla hlavou. "Potřebovala jsem se rozhodnout co dál. Kdybych mu to řekla, jenom by se cítil mizerně, litoval by mě a měl by strach. Pokazila bych mu život, a přitom se jen snažil pomoct mi v těžké chvíli." "Takže jste na to zůstala sama," podotkla Stella. "I kdybych mu to řekla, zůstala bych sama. Vlastně jsem mu to chtěla povědět znova, když jsem se definitivně rozhodla, že si dítě nechám. Zeptala jsem se jeho známých, jak se mu vede. Ještě pořád chodil s tou holkou a uvažovali o svatbě, tak mi došlo, že jsem udělala dobře. Ale pak to na mně začalo být vidět a lidi začali drbat a vyptávat se, pokukovali a šeptali. A tak jsem si řekla, že potřebujeme začít znova. Prodala jsem dům a všechno, co k němu patřilo, a jsem tady." "A hledáte ten nový začátek," uzavřela Roz. "Hledám práci." Odmlčela se a olízla si rty. "Umím pracovat. Ale je mi jasné, že se lidem nebude chtít zaměstnat holku v šestém měsíci těhotenství. Ale příbuzní, i když vzdálení a nepokrevní, by to mohli brát jinak." ...