Taši Dawa: Mlčení mudrce (KH)

... V celém paláci stále panovalo naprosté ticho. Vrátný ani pořádně nevěděl, jak jeho pánové v tom mohutném prastarém paláci vlastně žijí, za celý den nikdy nezaslechl byť třeba jen tóny hrající hudby. Na střeše se sice tyčila televizní anténa, ven však nikdy nezalehl ani sebemenší zvuk, jenž by nasvědčoval tomu, že někdo sleduje televizi. Jeho jedinou každodenní povinností bylo nesčetněkrát otevřít a zase zavřít bránu, vysmýčit dvorek, aby tam nezůstal ani jediný lístek, a postarat se o jabloňový sad. Největší radostí za celý den býval okamžik, kdy se venku před branou ozvalo zatroubení klaksonu. To hned vyšel ze své hliněné komůrky nalepené přímo na zeď vedle brány a rychle s hlučným zavrzáním otevřel na dvě poschodí vysoká, železem kovaná vrata. Starý milostpán se vracel ze schůze, pohodlně rozvalený na zadním sedadle luxusní limuzíny, přes jejíž matná kouřová skla mu nebylo vidět do obličeje. Ten zvuk ve druhém patře se stále neozýval, uběhla už více než půlhodina. Vrátný otevřel malou branku, venku hned vedle vrátek seděl starý žebrák v otrhaných šatech a u nohou mu ležel malý beránek s podivně smutným výrazem. Z jejich těl se šířil odpudivý zápach ovčí mrvy. "Jestlipak víš, že už tu takhle sedíš dvacet let?" Za těch dvacet let to bylo poprvé, co na něj vrátný promluvil. Stařec otevřel jedno vyděšené oko. "Celou dobu, co tu sedíš, jsi nevyžebral ani hrst campy, ani doušek čaje. Jak to, že jsi ještě neumřel?" podivil se starý vrátný. "Já jsem svatý muž," když stařec poprvé otevřel ústa, vyšel z jeho hrdla podivný chrčivý zvuk. "Zavolám policii!" Zahrozil vrátný. "Vy čekáte na telefon, že je to tak?" Stařec oko zase přivřel. Vrátný se lekl, až poskočil - snad je to opravdu svatý muž! ...