Za svou lásku k houslím, která rozhodla o celém jeho dalším životě, vděčí Johannes Karelsky náhodě. Když mu bylo pět let, potkal jednoho letního rána v zahradě Tuillerie cikánského houslistu, který ho zasvětil do slov, jimiž hovoří štěstí...

...a Johannes pochopil, že tato řeč je jeho řečí, jedinou, kterou už zná, a také jedinou, která ho bude navždy pojit se světem. Naslouchal a pochopil, co mu cikán svou hudbou říká - nebyl to obyčejný hudební part, cikán vyprávěl svůj život. A dítě zavřelo oči a zasnilo se. Vidělo prašné cesty v Čechách i zasněžené vršky jedlí, noční bdění u ohně i tance žen. Poznalo, co znamená kočovat od vesnice k vesnici, snášet urážky a obvinění, trpět zimou, mít hlad a být sám. Pocítilo ale také radostnou úlevu, když se dveře přátelsky otevřely a na příchozí dýchlo teplo domova, a uvidělo tváře rozzářené vzájemnými úsměvy. Poznalo laskavost vesničanů a slyšelo i hudbu, která rozehřívala srdce, výbuchy smíchu, a někdy také lásku...

...když cikán přestal hrát, vytáhl dřevěnou misku a obcházel své posluchače, aby získal něco peněz. Když se přiblížil k chlapci, poklekl před ním a něžně ho pohladil po vlasech. „Ty maličký, nadšení v tvých očích mi dalo víc, než tihle všichni dohromady." A odešel stejnou cestou jako přišel...