Colin Walsh: Kala

Kala chce jet první. Zamluvila si to. Nikdo to neřekne nahlas, ale všichni víme, že ve skutečnosti nepojede sama. Pojedem všichni najednou. Takhle my to děláme. Jsme jedna banda. Ale stejně... Díváme se na ni, když přehmátne na řídítkách, čekáme na signál. Zubama skousne spodní ret a my se na kolech narovnáme. Ošoupaný conversky se zvednou k horním pedálům. Obloha se nadechuje. Kala se předním kolem sveze přes okraj, střemhlav se pustí dolů, a jakmile vyrazíme za ní, čas se natáhne do čehosi nestálýho a svět pod náma i kola rozjetý z vrcholu kopce se změní v nicotu, a najednou už nemusíme šlapat, o všechno se teď stará gravitace, stahuje nás do sebe a rozhrnuje cestu pod gumama, jedem pořád rychleji a rychleji, auta jsou mnohem hlasitější, mezera ve zdi se zvětšuje, kluci křičí a povykujou, řetězy na kolech pod náma ječí a vidíme, že Kala začala zuřivě šlapat, všichni křičíme a ona se ještě hlouběji sehne nad řídítka a ujíždí nám, sbírá se k letu, vlasy za ní vlajou jako temný blesky, cesta najednou ústí do silnice, ze zvuků se stane hluk a v rachotu tohohle okamžiku jako by z nás byla pěna na kraji oceánu.