Telefon zazvonil v okamžiku, kdy jsem byl na odchodu z domova a právě jsem se chystal na nepříjemnou cestu nevlídnou zimou, která na Krétě panovala. Chystal jsem se do školy, kde jsem působil jako učitel. Byla to šedivá betonová budova v moderní části Rethymnonu, vzdálená asi půl míle od domu, kde jsme bydleli, hned u hlavní silnice. Nebyla součástí historických starých ulic města. Byla to soukromá instituce, která sídlila v několika nevábných místnostech ve druhém patře budovy, kde jsem ještě s několika řeckými kolegy trávil dopoledne i odpoledne tím, že jsem učil angličtinu jako druhý jazyk. Našimi žáky byli státní zaměstnanci a úředníci, kteří si od studia slibovali postup na lépe placené místo, a středoškolští studenti, kteří doufali, že se uchytí jako průvodci či bankovní úředníci nebo seženou místo v řadách cizinecké policie. Platili nám minimální mzdu a snaha napsat cokoli na tabuli, kterou pokrývaly nesčetné vrstvy zelené barvy, se rovnala pokusu použít křídu na bok nákladní lodi. Telefon zvedla má žena Daniella a zavolala mě z deště zpátky dovnitř. Když jsem vešel do obývacího pokoje, stála tam se sluchátkem v jedné ruce a křehkým zlatým lístkem v druhé. List patřil na byzantskou ikonu, kterou právě malovala. Byla to další z řady kopií, které se pokoušela prodat v obchodech se suvenýry. Před osmi a půl lety, kdy jsme se potkali na ostrově Pátmos, dělala přesně totéž. Tehdy to bylo dočasné řešení, které jí mělo pomoci uskutečnit sen o samostatné tvůrčí práci. Teď, kdy jsme měli dvě děti, o které jsme se museli postarat, se k této práci opět vrátila, stejně jako já jsem se pokoušel učit, místo abych se věnoval práci na svém románu. Zdálo se, že se s tím vyrovnala velmi snadno, s typickým francouzským stoicismem. Jenže já jsem byl Američan, a i ve svých dvaačtyřiceti letech jsem se zdráhal uvěřit, že své sny musím zredukovat a najít si zaměstnání. Přitiskla sluchátko k rameni a řekla: „Je to Theológos.“ V rohu místnosti si hrály naše dvě světlovlasé děti. Šestiletá Sára a Matt, kterému byly necelé dva roky. Seděly u litinových kamen a hrály si s kočkou. Sedávaly tam, když čekaly, až se vysokým stropem s mapami od plísně dostane do pokoje trochu tepla. Když jsme si tento byt, sestávající ze čtyř prostorných místností ve druhém poschodí domu na starém městě, s omšelými mramorovými sloupy v benátském stylu sedmnáctého století, pronajímali, měli jsme pocit, že musí jít o nějaký podvod. Teď, když jsme v Rethymnonu trávili už druhou zimu, nám bylo jasné, že to je náš domácí a ne my, kdo tady podvádí. „Theológos?“ zeptal jsem se. „Z Pátmu. Livádi.“ Překvapeně jsem se na ni podíval. I když jsme v údolí Livádi na Pátmu žili víc než sedm let v domě, který jsme si koupili a postupně upravovali, absolutně bych nečekal, že se ozve některý z našich bývalých sousedů. Byli ještě separatičtější než ostatní Pátmosané. Dokonce nazývali obyvatele přístavu vzdáleného od údolí asi šest kilometrů xéni, cizinci. Telefon považovali za užitečný, ale nebezpečně extravagantní přístroj a užívali ho jen velmi zřídka. A na meziměstské hovory už vůbec ne. „O Ladós?“ zeptal jsem se a bezděky použil jeho přezdívku. Na Pátmu to bylo nezbytné, protože polovina tamních mužů se jmenovala buď Theológos, nebo Ioánnis (krátce Yánnis) na počest svatého Jana Evangelisty, Ághios Ioánnis O Theológos. Bylo to právě na Pátmu, kde měl Jan vidění, které popsal v Knize zjevení, řecky ee Apokálypsi – Apokalypsa. Theh-ós znamená Bůh, lógos slovo nebo důvod; Theológos – teolog tedy znamená Boží slovo. Daniella přikývla. Theológos vlastnil zchátralou, i když prosperující restauraci na pláži v údolí Livádi. Nebyla to přímo restaurace, ale to, co Řekové nazývají tavérna – menší a lacinější než klasická restaurace (estiatórion). Její vedení bylo většinou záležitostí celé rodiny. Když jsem přijel na ostrov poprvé, jmenovala se Ee Oráya Eléni (Krásná Helena), když ho ale rok nato jeho žena Eléni opustila a jejich dceru vzala s sebou, porazil Theológos strom, který u taverny stál, a změnil její jméno na Ee Oráya Théa – Krásná vyhlídka – což bylo v tu chvíli blíž pravdě. Stála u silnice vedoucí podél moře a skrz skupinku tamaryšků nabízela pohled na písečnou pláž posetou oblázky a rozlehlou zátoku s rybářskými loďkami jasných barev a plachetnicemi pohupujícími se na zářící vodní hladině. Nedaleko se zvedaly půvabné svahy ostrova Hiliomódi, kde se pásly kozy. Za ním se matně rýsovaly další ostrovy souostroví Dodekanesos a v ostrém zimním světle bylo možné rozeznat i purpurově zbarvené vlnící se pobřeží Turecka, vzdáleného šedesát kilometrů. Daniella mi podala sluchátko a vrátila se ke stolu. Opatrně přiložila zlatý lístek na povrch ikony, na níž právě pracovala. Bylo jí dvaatřicet let, a přestože byla zabalená do tlustého zimního svetru a přivedla na svět už dvě děti, byla štíhlá jako dvacetiletá dívka. Skláněla se nad ikonou, dlouhé, světle hnědé vlasy jí sklouzly do obličeje, skvělá francouzská křivka lícních kostí, trnkově modré oči a jemný orlí nos vyjadřovaly soustředění a koncentraci. Děti zdědily světlé vlasy po skandinávské větvi mé rodiny, ale jemné rysy měly po své matce. „Theológo!“ zavolal jsem do telefonu a použil řeckou výslovnost, která vynechávala koncové ‚s‘. „Jak se máš?!“ Ale Theológos neměl na společenské hovory čas. Jako bývalý rejdař, capitánios, jak se sám nazýval, který projezdil celý svět, přešel i teď přímo k věci. Důvodem byla i skutečnost, že se jednalo o meziměstský hovor. Jakmile tedy uslyšel můj hlas, zvedl kotvy, rozvinul plachty a nedal mi ani šanci, abych ho pozdravil. „Thomá!“ zakřičel a použil řeckou verzi mého jména. „Poslouchej! Chceš si na léto pronajmout mou tavernu?“ Theológos. Boží slovo.
