Jitka a Kateřina Bártů :Rodinná pouta 2 , Kapitola I

„Už jsem se rozhodl. Chci odstoupit z vedení firmy,“ oznámil Adam Rubeš odhodlaným hlasem a povolil si nervózně kravatu. „Nemůžu zůstat generálním ředitelem.“ Stál tam s rozcuchanými vlasy a smutným pohledem nad hromádkou věcí ze svého stolu, které si narychlo sbalil, a vypadal zdrceně. Dusivé ticho rušilo jen tlumené hučení klimatizace, rudě hořící západ červencového slunce se opíral do skel oken a Adam si připadal jako mučedník na hranici. Upřel nevinně modré oči na sestru Andreu a čekal na její odpověď jako na ortel inkvizitora. Andree leknutím zacukalo levé obočí. Tohle nečekala. Dalo jí velkou práci, aby se ovládla a nezačala se vítězně smát. Konečně je to tady! chtělo se jí v euforii křičet, a tak jen intenzivně zatínala pěstěné rudé nehty do svých hebkých dlaní, aby radost neprozradila. Na tuhle chvíli se připravovala už hodně dlouho, a dokonce začínala mít obavy, že se snad nikdy nedočká a Adam přece jen nakonec firmu povede vzorně a zodpovědně a neudělá žádnou chybu. Díkybohu že se zamiloval a jeho soustředění polevilo. Andrein pohled sklouzl na rámeček s fotografií usměvavé dívky s dlouhými vlasy, kterou měl Adam mezi svými věcmi. Neměla by jí snad jít poděkovat? „Adame, neblázni,“ vydechla naprosto přesvědčivě a nasadila zkroušený a účastný výraz. „Přece se nenecháš odradit jedním neúspěchem. Proč bys najednou odstupoval?“ Adam zavrtěl hlavou a smutně se usmál: „Ne, vím, co dělám. Nemůžu se podívat tátovi do očí… zkazil jsem, co se dá…“ Náhle se odmlčel. Škoda že Adamovi není sedm, určitě by se teď rozbrečel, říkala si s opovržením a škodolibostí Andrea a nespustila z bratra oči. Přesně takhle se tvářil, když se spolu jako děti porvali a Andrea si rozbila hlavu. Vlastně to ani nebyla jeho vina, protože ona jen nešikovně upadla na chodník, ale Adam to vzal na sebe a pak to sebemrskačsky a tajně obrečel. Jen si poplač, bratříčku, jako kdysi, smála se v duchu Andrea a bavila se jeho smutkem. Tak plač, křič a fňukej, udělej sestřičce radost. Měla sto chutí se na něj vrhnout a dorazit ho ránou z milosti, aby se nemusela dívat na jeho truchlivý obličej. Místo toho však bratra láskyplně objala a pohladila jej po tváři. Zblízka se mu zadívala do očí. Kámen by se nad ním ustrnul, pomyslela si, člověk by mu dal i poslední košili. Věděla, že čím víc ho bude přemlouvat, aby ve funkci generálního ředitele jejich rodinné firmy zůstal, tím větší bude jistota, že skutečně odejde. „Táta se za pár dní vrátí ze Švýcarska a uvidíš, že se všechno vyřeší,“ dodala skoro až chlácholivě. „Ne, tohle se omluvit nedá,“ povzdychl zasmušile Adam. „Je to horší, než si myslíš…“ Už ho dál nechtěla poslouchat, nesnášela tyhle projevy slabošství. Prodlužuje to svoje melodrama jako Romeo na jevišti. Ať si jen sbalí ty svoje saky paky a vypadne z ředitelské kanceláře. Měl to udělat dávno. Andrea se netrpělivě usmála, významně se podívala na své zlaté hodinky a doporučila bratrovi, aby se šel vyspat nebo si někam zašel na skleničku a dal se dohromady. Přikývl, sebral své věci a šel. Vždycky to byl poslušný kluk. Letní noc byla skoro tropická. Rozpálené město jako by ožívalo až po soumraku, v ulicích bylo víc lidí než ve dne. Andrea pomalu kráčela ke svému autu a rozhodovala se, zda ještě nezaskočí na jeden či dva chladivé koktejly, které připravovali v baru na rohu kousek od jejich firmy. Samotné se jí moc nechtělo, jenže věrný a oddaný inženýr Krátký odjel na školení do Londýna a Liška měl službu. Ale s ním by stejně nikam nešla, i kdyby měl čas. Zůstala v horké noci sama. Domů ji to dnes večer vůbec netáhlo. Její dcera Kristýna trávila prázdniny u dědy v Kostelci a o společnost sestry Ivany a švagrové Marcely neměla zájem. Kristýna byla přesvědčená, že ji rodiče namísto vytouženého a slibovaného kurzu angličtiny v cizině odložili na maloměsto jako trest za trojku z tělocviku. Už dlouho je přemlouvala, aby směla jet k tetě Kateřině do Anglie, jenže ta se rozjela do Lausanne za otcem a s návratem nepospíchala. A tak se Kristýna musela spokojit se společností kočky Micky, psa Vendy a dobrosrdečného dědy Steinera. Andrea si byla jistá, že je to pro její dceru dobré ponaučení. Ani nevěděla proč, ale najednou si vzpomněla na Adama. Vybavilo se jí, jak ho v podvečer vytrvale přemlouvala, aby neodstupoval. Na všechno jí skočil a slíbil, že s tím počká. Neměl ve své naivitě ani potuchy, že jakmile přijede otec ze Švýcarska, sesadí ho z ředitelského postu tak rychle, že se nestačí vzpamatovat. Otec by na jeho místě odešel beze slova a hned a podobné váhání bylo pro něj nemyslitelné. Už se na ten cirkus docela těšila. Adam v roli mučedníka se jí líbil ze všeho nejvíc. A ředitelské křeslo bude jenom její. Co asi teď bráška dělá? napadlo ji. Určitě se někde ze žalu opil. Odemkla auto, ale zase ho rychle zamkla a zamířila k baru na konci ulice. Možná se chtěla jen přesvědčit, zda tam opravdu nenajde mladšího bratra na zemi pod barovými stoličkami, jak žalostně blábolí a žehrá na svůj nešťastný osud. Možná si jen chtěla posté ověřit, že její obepnuté šatičky s velkým výstřihem jí stoprocentně zajistí zábavnou společnost. Bratra tam sice nenašla, ale veselý podnikatel ze San Franciska ji bavil ještě dlouho po půlnoci.