Na akutním příjmu

Stejné oddělení o pár dní později… V době, kdy už jsem žil v Liftonu, jsem zhruba tři roky dělal lékaře místní policii: tehdy jsem se obeznámil s přesně stanovenými pravidly, jak držet informace o pacientovi v tajnosti. Existovaly jasně vymezené směrnice o tom, co můžete nebo nemůžete dělat s informacemi, jež jste získali během plnění lékařských povinností, a komu jste „zmocněni“ – tohle slovo nenávidím ještě víc než si ošklivím waleské národní ragbyové mužstvo – je sdělit, pokud by to přímo souviselo se zločinem, který se právě vyšetřuje. Jenomže v těch dávných dobách, kdy jsem teprve krátce pracoval v oboru, nebyly ty hranice ani zdaleka tak přesně dány. Pravidla se nikdy nevymezovala jako černá nebo bílá, ale vyskytovala se jenom v nekonečné škále šedých odstínů, stejně jako když šlo o povšechné stanovení povinností praktického lékaře. Jednou v neděli jsem se musel časně ráno vypořádat s úkolem sešít zápěstí a předloktí jakéhosi výrostka s vyplašenýma očima, který se pořád kolem sebe nervózně rozhlížel. Přiklopýtal tam hlavním vchodem, silně krvácel a v náručí si tiskl pár igelitových tašek, jako by na nich závisel jeho život. Na akutním příjmu se zpravidla naučíte co nejméně se vyptávat, zejména když jde o poranění. Nejlepší je pacienta rovnou ošetřit a morálními problémy ať se zabývá někdo jiný, kdo to má v popisu práce. Jenomže já jsem byl i tak zvědavý. „Ty tašky si hoď sem,“ navrhl jsem mu. „Však ony ti určitě nikam neutečou. Teď pojď hezky se mnou a podíváme se, co sis nadrobil.“ V nemilosrdné záři reflektoru na menší chirurgické zákroky jsem si prohlédl jeho rány a tiše jsem si pohvizdoval, když jsem zkoumal jeho rozrušený obličej. „Potřebuju si zjistit pár podrobností,“ řekl jsem potichu. „Jméno, adresu, praktického lékaře, u kterého jsi v evidenci – čistě pro naše záznamy,“ uklidnil jsem ho, když už se chystal zvednout a odejít. „Musím se ujistit, jestli až tě ošetřím a nakonec pošlu pryč, se o tebe řádně postará tvůj vlastní praktický lékař.“