Klášter Bílé holubice určený buddhistickým mniškám se vypínal nad vrbami lemovaným jezerem Věčného klidu na okraji Chánbalyku. Měsíc zářící na sametově tmavém nebi dohlížel na klidný spánek klášterní zahrady Věčného jara. Zahradní brány, hlídané vyobrazenými diamantovými králi nebes, byly pevně uzamčeny a zavřeny na závoru. Střecha z tašek z glazovaného nefritu, složitě vytesaných zcela jiným způsobem, než bylo zvykem, byla zdobena cihlově červenými sochami draků a fénixů, kteří měli podle abatyše chránit obyvatele kláštera před potulujícími se kchuej - zlými duchy. Boční vchody kláštera byly proti obdobným zlovolným silám chráněny prostřednictvím zástěn popsaných magickými zaříkadly a obrovského mosazného zrcadla. Podobné zábrany měla i okna, podobná vitrážovým, s lakovanými zástěnami a žaluziemi z naolejovaného papíru. Přesto hluboko v nitru chrámového komplexu trápily mnišku Su-ling zneklidňující myšlenky. Pro ni všechny ty magické symboly, zaklínadla a nápisy žádnou ochranu před nočními můrami a hrůzami tmy nepředstavovaly. Ležela ve své posteli v jizbě Věčného měsíce, neklidně se převalovala a zvedala malé hbité ruce, oči pevně zavřené, jako by se snažila odstrčit to, co otravovalo její mysl i duši. Su-ling spala, ale byla při vědomí. Chtěla se probudit, ale nedoká-ala to. Blížila se k ní noční můra, jeden z těch obrazů, které stále častěji přicházely rušit její spánek. Svěřila se s nimi abatyši, své nadřízené. Ta seděla jako Buddha se zkříženýma nohama, žilnaté ruce položené na kolenou. Poslouchala bez přerušení, aniž by mrkla okem či změnila výraz ve tváři. „Pověz mi o nich vždycky, Su-ling," zašeptala. „Až se tyhle sny příště objeví, přijď mi to znovu říct." Dala Su-ling zvláštní výtisk modlitební knihy, aby si jej dala pod postel, což ji mělo před zlými duchy zaručeně ochránit. K ničemu to však nevedlo. Su-ling se znovu obrátila na svou představenou. Ta zvýšila duchovní ochranu tím, že v jizbě Věčného měsíce, místnosti klášterem určené pro meditaci a klid, umístila na zlatočerný lakovaný nábytek různé amulety a přívěsky. Abatyše byla opravdu znepokojená: kolem postele Su-ling byly rozmístěny paravány s vyobrazením Perleťové hory věčného klidu, podušky z pleteného rákosí byly vyšity hedvábnými nitkami, které požehnali světci, ale nic z toho nepomohlo. Zjevení přicházela třikrát až čtyřikrát týdně, bez ohledu na roční období, bez ohledu na to, zda byl den předurčen jako příznivý nebo jako ten, jemuž bylo, podle klášterního kalendáře, lepší se vyhnout. Na to ale sny Su-ling ohled nebraly. Neustále se vracely. Abatyše si nechala důkladně poradit a získala uspokojivou odpověď. „Možná, že ony sny," promluvil Svatý, „nejsou dílem ďábla ani démonů, nýbrž darem z nebes. Ba co víc..." Starý buddhistický mnich, jehož kůži již poznamenala žlutá barva stáří, rozpřáhl ruce. „Jak jistě víš, abatyše, Su-ling je výjimečná. Co když jsou ty sny skutečným varováním z nebes?" Zavřel oči, znovu začal posunoval palcem jednu kuličku růžence za druhou a pohyboval rty, aniž vydal Jedinou hlásku. Abatyše trpělivě seděla. ...