Situ rinpočhe sebral síly a přešel k jádru svého projevu. Když Tai Situ a Gošir Gjalcchab splnili své povinnosti, dospěli k rozhodnutí, že nadešel čas, aby projevili úctu Dalajlamovi a přednesli buddhistickému vůdci svůj požadavek: uznání 17. Karmapy. A tak se ráno 7. května vydala tato dvojice na dlouhou cestu do západního Himálaje. Když přijeli do Dharamsaly, ke svému zklamání zjistili, že Jeho Svatost je v Brazílii na letním summitu „zelených“ aktivistů. S pomocí jeho tajemníka se pustili do zdlouhavého procesu navázání spojení mezi Indií a Brazílií. Bylo již pozdě v noci, když se jim podařilo dostat tibetského vůdce k telefonu. Okamžitě mu oznámili, že nalezli pravý dopis zanechaný 16. Karmapou a že všichni rinpočheové, lamové a mnichové linie Kagjü s jednomyslnou oddaností souhlasí s přiloženými instrukcemi. Dalajlama vyjádřil přání vidět ten dopis, tak mu rinpočheové odfaxovali fotokopii onoho dokumentu do Rio de Janeira. Přiložili také všechny ostatní údaje, jež považovali za nutné. Když spolu o pár hodin později znovu telefonicky hovořili, Dalajlama prohlásil, že poněvadž informace, které mu zaslali, se shodují s instrukcemi v dopise s předpovědí, jenž obdržel faxem, a poněvadž i všichni lamové a rinpočheové s jednotnou vírou a jednomyslnou touhou souhlasí, potvrzuje, že se jedná o inkarnaci 17. Karmapy. Příští den vydala Dalajlamova kancelář v Dharamsale dokument potvrzující jeho schválení. Oba regenti spěchali zpět do Rumteku. Ihned po svém příjezdu, aniž by si jen na chvíli odpočali, svolali schůzi, aby všem žákům mohli ukázat Dalajlamův schvalovací dopis. Situ rinpočhe udělal důraznou pauzu, aby vyzdvihl skutečnost, že oba dva skoro celý den nespali. Poté se chystal rozvinout dokument, který po celou tu dobu držel v klíně, když se u vchodu na nádvoří ozval nějaký rozruch. Na prostranství energicky vpochodoval Šamarpa se vzdorovitě vztyčenou hlavou. Před ním běžel mnich, který mu razil cestu hustým zástupem. Branami nádvoří najednou vysokou rychlostí projel džíp plný vojáků a se zakvílením zabrzdil přímo před skupinkou návštěvníků. Vyskočilo z něj šest ozbrojených mužů, a aniž by věnovali nějakou pozornost hlasitým protestům diváků, následovali Šamarpu davem. Když Situ a Gjalcchab zaregistrovali vyššího regenta s šesti branci klusajícími poslušně za ním, zbledli, seskočili se svých trůnů a neobřadně upalovali směrem ke klášteru. Neobvyklá podívaná na očividně vyděšené vysoké Eminence, jak si drží roucha a utíkají před starším regentem a skupinkou indických vojáků, byla vskutku zábavná, ale nikdo se nesmál. Lidé si uvědomovali, že to, co právě vidí, je mnohem dramatičtější záležitost, než jen každodenní běh lamů pro zdraví. Nevysvětlitelný závod najednou vyvolal u Khampů bojovnou náladu. Jakoby skupina, která před pár hodinami dorazila do Rumteku, čekala na nějakou záminku, začala najednou křičet na Šamarpu. Jakmile dosáhli rinpočheové bezpečí kláštera, proběhli poměrně ohromujícím tempem kolem svých zmatených sluhů a bez jediného slova vysvětlení zmizeli ve svých komnatách. Zavřeli za sebou dveře na závoru a zůstali uvnitř. Šamarpa byl stejně ohromen, jako se oba regenti zdáli být vystrašení. Poněkud důstojnějším krokem je následoval dovnitř do budovy, a když dospěl ke dveřím do jejich pokojů, hlasitě zavolal jejich jména. Dveře zůstaly pečlivě zamčené a zevnitř se neozýval ani hlásek; bylo ticho, že by bylo slyšet spadnout na zem špendlík. Teď už se objevili i sluhové a zdánlivě zahradili cestu k pokojům rinpočheů. Šamarpa usoudil, že kvůli rychlému úprku museli být jeho společníci zcela indisponováni pro rozhovor, který měl v plánu, a protože se do chodeb hrnuly stále nepřátelštější individua, moudře se rozhodl pro odchod. Vojáci oddaně pochodovali za ním. Venku se mezitím utvářela nehezká atmosféra. Napětí posledních dnů konečně povolilo. Lidé křičeli a utíkali všemi směry. Propukaly potyčky mezi Situpovými a rumteckými mnichy. Skupinka hlučných Tibeťanů, které zřejmě přivezly do Rumteku autobusy speciálně na tuto událost, dávala agresivně najevo, že skoncuje se všemi Karmapovými nepřáteli. Lidé ze Západu, někteří viditelně otřesení, žádali Tibeťany, aby přišli k rozumu. Cchultrim Namgjal, věrný sluha 16. Karmapy, seděl na schodech do chrámu a krvácel z rány na hlavě. Vojáci nakonec začali obnovovat pořádek. Méně ukáznění Khampové byli s pažemi za zády násilně odvedeni ke svým autobusům, zaparkovaným u nádvoří, a bylo jim jasně naznačeno, že jestli se neuklidní, nebudou si v noci užívat pohodlí autobusů. Po chvíli nastalo zlověstné ticho. Lidé na sebe apaticky hleděli a nemohli pochopit, co se vlastně stalo. V té chvíli začaly opět fungovat telefony.