Požár olizoval základy, šplhal se po stěnách a barvil na černo papír vyplňující okna. Pak chytla ve výbuchu jisker a plamenů došková střecha. Instinktivně otevřela ústa, aby zavolala o pomoc. První náznak vracející se paměti však zdusil její hlas v vystrašené zakvílení. V mysli se jí míhaly nesouvislé vjemy: drsný hlas, příchuť slz, lampa svítící v tmavé místnosti, hlasitý dupot a rány, míhání nahých údů, vlastní běžící nohy a tápající ruce. Jak se sem ale vůbec dostala? Zmateně pátrala po něčem, co předcházelo. Měla pomačkané hnědé mušelínové kimono a rozcuchané dlouhé černé vlasy. Bosé nohy měla zašpiněné a nehty ulámané a umazené. Snažila se poskládat útržky paměti v srozumitelný celek, ale bránila jí v tom hrůza. Z hořícího domu vyzařovala hrozba. Z bolavého hrdla se vydral vzlykot. Už věděla, co se stalo, ale raději by to byla nevěděla...