Šalupa prolétla ostrým přechodem ze slunečního jasu do sazově černého stínu, jaký je možný jedině ve vesmírném prostoru. Vysoká žena se širokými rameny, oděná v černo-zlaté uniformě Královského mantichorského námořnictva, pohlédla pancéřovým plastem průzoru na ocelovou bojovnou krásu lodi, které velela, a zamračila se. Šestinohý smetanovo-šedý stromový kocour na jejím rameni přesunul váhu, když zvedla ruku a ukázala ven. "Myslela jsem, že jsme se s komandérem Antrimem dohodli na výměně bety čtrnáct, Andy," řekla a pomenší elegantní poručík vedle ní sebou při nevzrušeném tónu jejího sopránu trhl. "Ano, madam. Dohodli." Naklepal cosi na klávesnici svého elektronického zápisníku a přelétl očima displej. "Mluvili jsme o tom šestnáctého, skippere, než jste odešla na dovolenou, a on slíbil, že se k nám vrátí." "Což neudělal," podotkla kapitán Honor Harringtonová a komandér-poručík Venizelos přikývl. "Což neudělal. Promiňte, madam. Měl jsem na něj dohlédnout." "Měl jste na práci také hromadu jinych věcí," řekla a Andreas Venizelos potlačil další - a bolestnější - trhnutí. Honor Harringtonová jen zřídkakdy dělala svym důstojníkům dusno, ale on by byl skoro raději, kdyby mu vrazila pár facek. Její klidny, chápavy tón zněl až příliš tak, jako by pro něj hledala omluvu. "Možná ano, madam, ale přesto jsem na něj měl dohlédnout," řekl. "Oba víme, jak dokaři nenávidí výměny uzlů." Naťukal si do zápisníku poznámku. "Zavolám mu, jakmile se vrátíme na Vulkána ." "Dobře, Andy." Otočila hlavu a usmála se na něj. Její tvář s výraznými kostmi v tom okamžiku připomínala zlomyslného šotka. "Kdyby se vykrucoval, dejte mi vědět. Budu obědvat s admirálem Thayerovou. Sice jsem ještě nedostala oficiální rozkazy, ale můžete se vsadit, že ona už bude mít představu, jaké budou." Venizelos se na ni chápavě zašklebil, protože jak on, tak jeho kapitán věděli, že Antrim sehrává starý dokařský trik, který obvykle fungoval. Když se vám nechce do nějaké otravné součásti údržby, prostě okolkujete a odkládáte ji dokud není po termínu, na základě teorie, že kapitán lodi se raději vrátí do vesmíru tak, jak je, než by na sebe přivolal nelibost Jejich Lordstev kvůli opožděnému odletu. Naneštěstí pro komandéra Antrima závisel úspěch této taktiky na tom, jestli bude kapitán ochoten dovolit, aby to dokařským krysám prošlo. Tento kapitán ochoten nebyl a navíc se šeptalo, že První vesmírný lord má s HMS Neohrožený nějaké plány, i když oficiálně nebylo dosud oznámeno nic. To znamenalo, že když se loď opozdí, bude Admiralitě jako hromosvod sloužit někdo jiny , a Venizelos měl neodbytné podezření, že velitelka Kosmické stanice Jejího Veličenstva Vulkán by nebyla právě potěšena, kdyby musela vysvětlovat zdržení admirálovi Danversové. Třetí vesmírný lord byla pověstná svou prchlivostí a pohotovostí ke sběru skalpů. "Ano, madam. Ehm, vadilo by vám, kdyby mi před Antrimem jen tak náhodou uklouzlo, že obědváte s admirálem, skippere?" "Ale no tak, Andy. Nebuďte tak zlý - pokud vám ovšem nebude dělat problémy." "Samozřejmě, madam." Honor se znovu usmála a obrátila se zpátky k průzoru. Polohová světla Neohroženého mrkala zelenou a bílou barvou, značící, že loď je zakotvená. V nepřítomnosti atmosféry svítila jasně jako drahokamy a Honor pocítila známé vzedmutí pychy. Bíly povrch těžkého křižníku se třpytil odraženým slunečním světlem nad hranicí stínu, rovnou jako podle pravítka, která se táhla po celém dvanáctisetmetrovém protáhlém trupu o tonáži tři sta tisíc tun. Z otevřeného oválu zbraňové šachty sto padesát metrů před zadním gravitorovým prstencem se řinulo jasné světlo a Honor sledovala, jak technici doků v lehkých skafandrech šplhají po zlověstném tělese graseru číslo pět. Původně si myslela, že opakující se závadu má na svědomí ovládací software, ale lidé z Vulkána trvali na tom, že se skrývá přímo v soustavě emitoru. Škubla mimoděk rameny a Nimitz mírně zaprotestoval. Zaťal drápy hlouběji do vycpaného ramenního dílu její blůzy, aby udržel rovnováhu. Omluvně zacvakala zuby a podrbala ho za ušima, aniž přitom odtrhla oči od průzoru. Šalupa pokračovala v pomalé okružní plavbě po exteriérech Neohroženého . Půl tuctu pracovních čet přerušilo práci a vzhlédlo, když šalupa proplula kolem nich jako duch. Honor za čelními průzory přileb nerozeznávala výrazy obličejů, ale dokázala si představit směs nevrlosti a ostražitosti, která se na některych mohla objevit. Dokařské krysy nesnášely, když jim kapitán nakukoval přes rameno během práce na jeho lodi... téměř do stejné míry, do jaké kapitáni neradi odevzdávali své lodi dokařským krysám. Potlačila zachichotání. I když neměla v úmyslu jim to říkat, udělalo na ni dojem, kolik toho Vulkán i Venizelos navzdory Antrimovu pasivnímu odporu vůči výměně uzlu během její dvoutydenní nepřítomnosti stihli. Výměna gravitorového uzlu byla vrcholně nepříjemná práce a Antrim očividně doufal, že z ní vybruslí, tato jeho snaha však byla předem odsouzená k nezdaru. S betou čtrnáct byly potíže skoro od přejímacích zkoušek Neohroženého a Honor a její inženýry z toho bolela hlava už dost dlouho. Tento uzel nebyl tak důležitý jako uzel alfa a Neohrožený bez něj mohl snadno udržovat osmdesát procent maximálního zrychlení. Pak tu také byla ta drobná záležitost s kupní cenou náhradní součástky - asi tak pět miliónů dolarů - kterou Antrim bude muset odepsat. To všechno nepochybně vysvětlovalo, proč s provedením práce váhá; jenže komandér Antrim nebude na palubě, až bude HMS Neohrožený příště potřebovat vyhnat výkon pohonu k červené rysce. Šalupa zatočila vzhůru nad trup a úhlopříčně přelétla nad levoboční záďovou baterií řízených střel a nad přesnou geometrií radaru číslo šest. Dlouhé štíhlé čepele hlavních gravitačních senzorů křižníku odpluly ze zorného pole pod spodní okraj průzoru a Honor spokojeně přikývla, když její čokoládově tmavé oči postřehly v soustavě vyměněné prvky. Celkem vzato byla více než spokojená s tím, jak si Neohrožený za posledního dva a půl standardního roku vedl. Byla to poměrně nová loď a její stavitelé odvedli ve většině ohledů skvělou práci. Nebyla jejich chyba, že jim někdo dodal vadny beta uzel, a loď si při své namáhavé první službě vedla dobře. Ne že by si Honor sama vybrala úkol hlídkovat proti pirátům. Na jednu stranu bylo příjemné moci jednat na vlastní pěst a odměna za odstřel slezské 'korzárské' eskadry jejímu bankovnímu kontu ani trochu neuškodila. Když už šlo o to, i záchrana oné osobní linkové lodi byl kus práce, na jakou by mohl být pyšný každý, avšak takových okamžiků vzrušení se vyskytlo málo a doba mezi nimi byla dlouhá. Jakmile pominulo nadšení z toho, že velí svému prvnímu těžkému křižníku - který byl ke všemu pěkné žihadlo - zbyla většinou jen nemálo nudná dřina. Udělala si v duchu poznámku o plošce odřeného nátěru nad graserem číslo tři a pocítila, jak se jí rty roztahují v mírném úsměvu, když si vzpomněla na pověsti o svém novém pověření. Pohotovost, s níž admirál Courvosier přijal pozvání na tradiční večírek před vypravením lodi, naznačovala, že na nich je hodně pravdy. To je dobře. Neviděla admirála už příliš dlouho, natož aby pod ním sloužila, a i když diplomaté a politici byli obvykle nižší forma života než piráti, mělo by to znamenat alespoň zajímavou změnu životního rytmu...