Tma nastala záhy - hustá a neproniknutelná - a smutně zakončila pochmurný zimní den. Těžkými mraky se prodíral úplněk. Odporná hmota, která neustále padala z nebe, byla příliš hustá, než aby se dala nazvat deštěm a příliš mokrá, než aby byla sněhem. Malý koník s hlavou nevrle sklopenou se pomalu prodíral rozbahněnou lesní stezkou. Tu a tam uklouzl, ale vždycky se na poslední chvíli stačil vyhnout pádu. Kedrigern setřásl z pláště tající břečku, přitáhl si kapuci těsněji a znovu se ponořil do svých chmurných úvah. Byl sám, jeho kůň byl unavený, k praskajícímu krbu a Princezně mu stále ještě zbýval celý den cesty, zatímco kolem svírala své mrazivé objetí zima: to byl námět na noční můru. Z čistě profesionálního hlediska měl dobrý důvod k naprosté spokojenosti. Podařilo se mu zlomit neobyčejně rafinovanou kletbu uvrženou na slušného mladého krále a byl za svou práci štědře odměněn. Byl by však radši, kdyby mohl prokázat svou zručnost blíže domova, a zvolil by si k tomu raději hezký červnový den. Obyvatelé vzdálených království mají zcela zjevně nepříjemný sklon nechat se očarovat v tu nejnevhodnější roční dobu... nebo to tak Kedrigernovi aspoň připadalo. Léto a podzim - ten čas suchých cest, modrého nebe a mírného vánku - většinou minuly, aniž by jeho služby někdo vyžadoval; ale při první známce zimy, mrazu a sněhu okamžitě vyslalo nejméně tucet zoufalých obětí zakletí současně své zadýchané posly, aby prosili o jeho pomoc, a situace vždy vyžadovala čarodějovu osobní přítomnost. A všichni žili daleko od něj i od sebe navzájem, stejně jako od kohokoliv a čehokoliv jiného, na zcela nepřístupných místech, jejichž polohu poslové obvykle dokázali určit jen přibližně. Ale tentokrát už měl alespoň to nejhorší za sebou a vracel se zpět do své vilky v Horách tichého hromu. Cesta domů byla z Kedrigernova hlediska jediným možným ospravedlněním pro cestování vůbec, ale i toto ospravedlnění kulhalo, protože rozumný člověk by měl udělat všechno možné, aby se vyhnul jakémukoliv cestování, které by cestu domů vyžadovalo. Člověk se nemusí odnikud vracet, když nikam neodjede, a kdo by někam jezdil, když může stejně dobře zůstat doma? Kedrigern dozajista ne. Ne, pokud by se nejednalo o pomoc příteli, nebo skutečně složité zakletí, se kterým si nikdo jiný nedokáže poradit, nebo pokud by šlo o štědrou odměnu. Nebo, jako v tomto případě, ze všech tří důvodů dohromady. Náhlý poryv větru mu vmetl do tváře studenou spršku. Zatímco se šklebil a utíral si hřbetem ruky obličej, ozvalo se z lesa po jeho levici truchlivé zavytí. Zřejmě opuštěný pes nebo vlk: v obou případech vyvrženec, stvoření bez domova jako je on sám, pomyslel si v novém záchvatu sebelítosti; další tulák, nucený strávit noc ve studeném a mokrém lese, daleko od přátel a hřejivého ohně. Zrovna si pohrával s myšlenkou zastavit na místě, kde právě byl, a obětovat trochu magie na kouzlo, které by mu dodalo světlo, teplo a sucho, když tu zahlédl vysoko mezi větvemi stromů světélko. Popohnal koně a za chvíli uviděl další a další, zrovna jako by před ním byla vesnice umístěná na svahu hory. Byl zmaten: žádná vesnice tam být neměla - ne na této cestě. V duchu si znovu probral údaje o zdejším kraji, které mu král Comerance poskytl s takovou přesností: rozeklaný vrch, dvojice vodopádů, řada starých dubů, stojících jako hlídka kolem cesty. A pak si náhle uvědomil, kde je a co musí být zdrojem těch světel, a ulehčeně si oddechl. Dnes v noci se dobře nají a vyspí, v suchu a pohodlí opatství na úbočí hory. Kedrigern si nikdy nepěstoval vzhled, který by prozrazoval jeho příslušnost k určité živnosti, povolání nebo zaměstnání. Někteří jeho kolegové si nechávali narůst bílé vlasy a plnovousy až do pasu, oblékali se do černých rouch pošitých lesklými kabalistickými symboly; jejich oči zářily zpod štětinatého obočí a jejich hlasy duněly jako zvony posledního soudu. Ale to nebylo nic pro něj: ačkoliv byl čaroděj - a dobrý čaroděj - odmítal se podle toho oblékat a přijmout tradiční způsob jednání. Depilačním kouzlem se holil každých několik dní, nosil prosté ručně tkané šaty a pohodlné staré boty a dával přednost roli diváka před objektem všeobecného zájmu. Cizincům připadal spíš jako úspěšný představitel nějakého usedlého zaměstnání - možná lékárník nebo zlatník - než jako čaroděj mimořádné pověsti. A dnešní noci, jsa provlhlý, unavený a hladový, svého rozhodnutí nelitoval, protože jakkoliv pohostinní a štědří mniši byli, určitě by vědomě neposkytli přístřeší čaroději. Navzdory těmto předsudkům vůči jeho profesi měl Kedrigern o mniších poměrně vysoké mínění. Byli rozumní. Nejenže se vzdali vnějšího světa; když si jednou našli místo, kde chtěli žít, zůstali tam, věnovali se užitečné práci a starali se jen o vlastní záležitosti. To bylo chvályhodné. A co se týče nelibosti, se kterou přijímali pod svou střechou čaroděje, ta byla docela pochopitelná. Kedrigern znal několik svých kolegů, jejichž přítomnost představovala těžkou zkoušku i pro jeho vlastní dobrou vůli. Mniši v opatství na svahu hory byli poněkud záhadní, ale to Kedrigerna netrápilo. Spíše mu to dodávalo jistoty. Lidé, kteří se obrátí zády k okolnímu světu, mají právo - ne-li povinnost - příliš se o svých záležitostech nešířit. Vážnosti světců by nijak neprospělo, kdyby chodili od vesnice k vesnici, od města k městu a všude hlásali svou svatost. Pověsti se občas objevit mohly, ale pověsti šíří většinou lenoši a jsou obvykle hloupé a zlomyslné. Kedrigern si vzpomněl na některé pověsti, jež se šířily o čarodějích, a hořce se usmál. Nesmysly, nic než nesmysly. Soudný člověk by si pověstí prostě neměl všímat. Pověsti, které se šířily o tomto opatství, byly tak neurčité a rozporuplné, že jim žádný rozumný člověk prostě věřit nemohl. Nikdo s určitostí nevěděl, jaké poslání zdejší mniši vlastně měli, nebo jakým způsobem ho plnili, a tak lidská obrazotvornost pracovala naplno. Mluvilo se o obrovské budově, která obsahovala kopie všech knih na světě. Samozřejmě, že mniši mají knihovnu, a pravděpodobně je to velice dobrá knihovna - ale všechny knihy na světě? To byl očividně nesmysl. Minimálně polovina všech existujících knih obsahovala věci, se kterými by žádný mnich nechtěl mít nic společného. Kdyby přesto mniši toužili z nějakého nepochopitelného důvodu sesbírat všechny knihy světa, určitě by na to nepotřebovali obrovskou budovu nebo věž. Kedrigern věděl, že by se mu po jedné kopii ze všech existujících knih klidně vešlo do jeho vilky a ještě by zůstalo několik polic volných na suvenýry a podobné tretky. Při vzpomínce na svou útulnou, vzdálenou vilku si znovu povzdechl. Tam bylo jeho místo, ne tady v tom nečase. Jenže teď byl zde a jediné přístřeší v okolí bylo opatství na úbočí hory, k němuž se pomalu ale jistě blížil, takže bylo třeba, aby se soustředil na aktuální problémy...