Max Schreiber se rozhlédl po velké hodovní síni a uvažoval, jestli ta slavnost vůbec někdy skončí. Zdálo se, že Kislevané rádi oslavují svá vítězství obrovským množstvím jídla a nekonečnými přípitky. Připadalo mu, že stěží šel spát, když ho znovu probudili kvůli dalšímu pokračování skvělého hýření. Žaludek měl tak nafouknutý, až měl pocit, že mu vybuchne. Naštěstí se rozhodl od té trapné scény s Ulrikou v Karag Dum pít jen vodu, a to také dodržel. Tak měl možnost studovat Kislevany kolem sebe. Už to bylo dlouho, co se pohyboval v tak vznešené společnosti. V čele stolu, na čestném místě obvykle vyhrazeném pro samotného vévodu Praag, seděla Ledová královna Katarina, carevna Kislevu, chladná a dokonale krásná žena s očima jako střípky modrého ledu. Dnes měly její vlasy barvu zimní námrazy. Max věděl, že se mění na její pokyn. Byla krásná takovým tím nadčasovým způsobem, jako sochy. Dokonalost obličeje a postavy v sobě měla něco neobyčejného, po dvou dnech jídla a pití nevypadala o nic hůř. Když se na ni Max díval, snadno uvěřil pověstem o nelidské krvi, která prý koluje v žilách královskému rodu Kislevu. Ať za její krásou bylo cokoli, dodávalo jí to také děsivou auru magické moci. Čaroděj tak mocný jako Max dokázal poznat mocného mága, když se s ním potkal a tím carevna určitě byla. Ne, pomyslel si, to nebylo až tak úplně správně. I v její moci bylo něco podivného a ne zcela lidského. Neměl z ní pocit jako z kteréhokoli lidského čaroděje, kterého potkal, a když ji studoval magickým zrakem, viděl, že víry moci, jež ji obklopují, nejsou podobné těm, jež využívají lidští mágové. Měla mrazivou, modrou auru táhnoucí se zdánlivě mimo dosah jeho vidění. Vzorce magické energie kolem ní vířily jako sněhové vločky ve vichřici. Jako by byla spojena přímo s chladnou energií své země. Pochyboval, že v její magii je něco jemného, ale věděl, že je účinná jako dobývací beran. Odněkud čerpala velká množství energie. Zřejmě si byla vědoma toho, jak ji Max studuje, a upřela na něj svůj chladný, přemýšlivý pohled. Max slyšel historky o ní i o její legii milenců a moc netoužil zjistit, co je na nich pravdy. Rychle odvrátil zrak. Na carevniných rtech zahrál lehký škádlivý úsměv, jako by mu četla myšlenky. Max si přejel dlaní vousy, aby zakryl to, jak zčervenal. Nebyl zvyklý na přímočarost kislevských žen. Nepodobaly se dámám z jeho domoviny - Císařství. Očima automaticky vyhledal Ulriku. Seděla u stolu proti němu, vedle otce, mohutného pohraničního bojara Ivana Petroviče Stragova. Když se Max díval na ně dva, zauvažoval, jak může být ten veliký muž, podobný medvědovi, otcem tak štíhlé a krásné ženy. Ivan Stragov byl obrovský, s mohutnými rameny a stejně velkým břichem. Dlouhé vousy, podobné trpasličím, mu sahaly až k pasu. Na holém čele se mu perlil pot. V mohutné pěsti držel holbu s pivem. V jeho ruce velké jako šunka vypadala jen o něco větší než číška na víno. Jeho dcera byla naopak štíhlá jako čepel, s vysokými lícními kostmi a očima posazenýma daleko od sebe. Popelavě světlé vlasy měla krátce zastřižené jako muž a nesla se s grácií tanečnice. Byla oblečená v haleně a jezdeckých kalhotách, pravá dcera jednoho z pánů Kislevu žijících na koni. Smála se a žertovala s otcem jako obyčejný voják a její vtípky byly odměněny mohutnými výbuchy smíchu, při nichž se břicho starého muže třáslo jako rosol. Vedle Maxe seděl vévoda, vysoký zádumčivý muž v tmavém, s dlouhými povislými kníry a propadlými tvářemi. Nakláněl se vpřed, aby nalil další víno carevně. V očích měl vévoda podivný svit a Max si vzpomněl na povídačky o tom, že Enrik není zcela příčetný. To byla sotva překvapující - vládnout strašidelnému městu jako je Praag by zřejmě dohnalo k šílenství i nejnormálnějšího člověka. Od smrti svého bratra z rukou vrahů - vyznavačů Chaosu vypadal ještě smutnější a sarkastičtější než obvykle. Max přemýšlel, jestli vévoda věděl o teorii Felixe Jaegera, že jeho bratr sám byl členem kultů Chaosu, ale bylo mu jasné, že se to zřejmě nikdy nedozví. Kdo by se odvážil položit takovou osobní otázku tak vysoce postavenému šlechtici? Max určitě ne. Max se rozhlédl po ostatních. Tohle byl stůl pro nejvýznamnější osoby, kde seděla carevna, vévoda a pár oblíbenců, kde je obsluhovaly dvorní favoritky. U ostatních stolů byli vůdcové velkého vojska Kislevu, vůdcové desítek, padesátek a stovek jezdců; všechno to byli impozantní válečníci. Maxovi připadali spíš jako barbaři než jako šlechtici, ale nechal si to pro sebe. Tihle muži byli spojenci jeho rodné země, Císařství, a velká šlechta ve své zemi. Znepřátelit si takové lidi by se nevyplatilo za žádných okolností. Max strávil dost času na dvorech bohatých a mocných, takže to věděl až příliš dobře. Na konci hlavního stolu seděl trpaslík Malakai Makaisson a vypadal asi jako muž čekající na popravu. Byl to jediný trolobijce, který se obtěžoval přijmout vévodovo pozvání k dnešní večeři. Makaisson byl malý a jako všichni trpaslíci velmi, velmi rozložitý. Bez velkého hřebene z obarvených vlasů na vyholené lebce by Maxovi sahal jen nad žaludek, ale byl mnohem těžší než Max, a všechna ta váha navíc byly svaly. Křišťálové ochranné brýle, zvednuté z očí, mu seděly uprostřed čela, takže vypadaly jako oči nějakého obřího hmyzu. Kožená letecká kukla se mu kývala kolem krku. Mohutný trup mu zakrýval kožený letecký kabátec s kožešinovým límcem. Na hřbetech rukou měl tetování zobrazující propletené draky. Trpaslík si všiml, že se na něj Max dívá, a s úsměvem plným chybějících zubů pozvedl korbel piva. Max mu vesele odpověděl, protože měl Makaissona opravdu rád. Byl tak přátelský a dalo se s ním vyjít tak, jak jen bylo u trpasličího trolobijce možné, a navíc to byl na svém poli působnosti génius. Max byl čaroděj, ne inženýr, ale viděl dost prací Malakaie Makaissona, aby poznal, že trpaslík ovládá moc, která je svým způsobem stejně velká jako ta ta jeho. Viděl obrovskou vzducholoď, Ducha Grungniho, jak prolomila obležení Praag s pomocí alchymistického ohně. Viděl ji, jak odolává útoku draka a jak obrátila na útěk armádu orků. Viděl, jak trolobijcovy vylepšené střelné zbraně zabily tucty goblinů během několika sekund. Slyšel příběhy o mocných lodích a obléhacích strojích vytvořených tímto trpaslíkem. Poznal intelekt tak skvělý svým vlastním pokřiveným způsobem, že větší nevyšel ani z univerzity nebo škol magie v Císařství. Zcela určitě větší, připustil. "To je škoda, že žádný z vašich přátel se sem nemohl dnes dostavit," pronesl vévoda sarkasticky směrem k Malakaii Makissonovi. "Zdá se, že nepociťují čest, jaké se jim dostalo, když mohou povečeřet s carevnou." Pokud byl trolobijce v rozpacích, nedal to najevo. "To je jejich věc, vévodo," řekl. "Já za ně nevodpovídám. Gotrek Gurnisson a Snorrri Nosohryz jsou dva nejpotrhlejší trpaslíci, jací kdy žili." "A to už je co říct," prohodila Ledová královna lehce. Oblíbenci kolem stolu se zasmáli. "Mezi trpaslíkama by to byla velká poklona," řekl Malakai Makaisson uvážlivě, jako by to nebyla žádná legrace. Možná byl trpaslík příliš nechápavý, než aby si toho všiml, nebo se to možná rozhodl ignorovat v zájmu diplomacie. Max považoval druhou možnost za nepravděpodobnou, ale kdo ví. Nikdo by nenazval Malakaie Makaissona hlupákem, leda šílenec. "Ať už tu jsou nebo ne," řekl Ivan Stragov, "V bitvě si vedli dobře." "Udělali Kislevu velkou službu a budou za ni odměněni," prohlásila carevna. Malakai Makaisson si plivl do piva. Max uvažoval, jestli by neměl Ledové královně vysvětlit situaci. Gotrek a Snorri netoužili po odměnách nebo poctách; hledali smrt, aby vykoupili své hříchy. Rozhodl se, že není na něm, aby tu informaci poskytoval. Carevna navíc vypadala jako velice dobře informovaná žena. Pravděpodobně to věděla. "Než tahle válka skončí, budeme takové bojovníky ještě potřebovat," pokračovala Ledová královna. Max se otřásl. Byla to válka, zřejmě největší v historii. Před obléháním neměl čas si to uvědomit - zabýval se jen nadcházející bitvou, kterou podle všeho stejně nemohli vyhrát. Nyní věděl, že se celý Starý svět zmítá v boji. Potvrzovaly to i mohutné přesuny vyznavačů Chaosu ze severu. Ledová královna obrátila pohled k Malakaii Makissonovi a hned bylo jasné, proč ho pozvala na hostinu. "Uvažoval jste o našem návrhu, Herr Makaissone?" Malakai se opět napil piva a vyrovnaně se střetl s jejím pohledem. "Kdybych neměl co dělat, děvče, tak to víš, že jo. Ale moje vzducholoď i já už jsme zamluvení. Musím se vrátit do Karak Kadrin a pomoct trpasličímu králi shromáždit vojska." "Určitě si pro nás můžete vyšetřit pár dní, Herr Makaissone. Nanejvýš týden," řekla carevna. Tón hlasu byl medový, ale Max v něm slyšel nebezpečí. Uvažoval, co by udělala, kdyby měl Malakai Makaisson tu nestydatost odmítnout její návrh. Nevypadala jako žena, která je zvyklá na odmítnutí. "Vaše vzducholoď vydá za armádu zvědů. Za pár dnů prozkoumá větší oblast než tisíc mých statečných jezdců za měsíc." "To jo, máte recht," řekl Makaisson. "To bych moh. Chápu, v čem je takovej průzkum lepší. Kdo ví, kde ti parchanti, co vzývaj Chaos, zaútočej příště, vodpusťte mi můj jazyk." "Takže to uděláte?" naléhala Ledová královna. Malakai si hlasitě vysál něco ze zubů. "Pokusím se, ale musí se tu probrat víc věcí. Co když mou krásnou vzducholoď někdo sestřelí, nebo kouzlama vyhodí do vzduchu, nebo na ni zaútočej ty věci s netopýříma křídlama, co se vždycky vznáší nad vyznavačema démonů? Nikomu by nepomohlo, kdyby se to stalo. A já nejsem majitel Ducha Grungniho , já jsem ji jen postavil. Fakt není na mně, esli to budu riskovat." Max málem zasáhl. Kouzla odpuzující Chaos vložil na Ducha Grungniho sám a věděl, jak jsou silná. Jen málo mágů by je rychle překonalo. A stejně tak si byl jistý, že těžce ozbrojená vzducholoď by byla schopna odehnat cokoli, co by na ni zaútočilo. Co se týče rizik spojených se vzducholodí, mechanik-trolobijce jich už hezkou řádku podstoupil, to Max věděl určitě. Donutil se však být zticha, protože věděl, že Malakai to všechno ví stejně dobře jako Max a pokud chtěl odmítnout Ledovou královnu, musel pro to mít své vlastní důvody. Ledová královna vrhla na trpaslíka další ze svých nebezpečných pohledů. Většina mužů by před ním ucouvla, ale Malakai se znovu napil piva. "Samozřejmě můžeme kompenzovat veškerá rizika, která byste mohli podstoupit..." řekla tiše. Max napolo očekával, že Malakai Makisson začne protestovat, že je trolobijce a riziko do toho vyrovnání nepatří. Makaisson ho překvapil. "No, pak by se možná něco dalo dělat. Záleží na vašich podmínkách." S tím se Ledová královna a Malakai Makisson začali dohadovat. Max nevěděl, proč je překvapen vývojem událostí. Koneckonců, Malakai Makaisson byl přece trpaslík, z rasy, která je proslulá láskou ke zlatu. Přesto, pomyslel si Max, taková podpora osobních zájmů mezi předpokládanými spojenci nevěští pro průběh války nic dobrého.
