PROLOG

Byla to místnost, kde čas neexistoval. Kdykoliv do ní Moses Forrester vstoupil, nechal sedmadvacáté století za sebou a vešel do limba svých vzpomínek. Tady, v jeho soukromém doupěti, měl svět roku 2619 vstup zakázán. Za dveřmi jeho malé svatyně byl jeho byt v části budovy velitelství Temporálního sboru vyhrazené pro potřeby svobodných velících důstojníků. Z obrovského okna, které zabíralo celou jednu stěnu jeho obývacího pokoje, měl Forrester výhled na Pendletonskou základnu hluboko dole. V noci mohl v dálce vidět slabou záři veřejného osvětlení Los Angeles. Ale za dveřmi byla malá místnůstka bez oken, ze kterých by mohl vyhlížet. Byly v ní jiné věci, které stály za pozornost, zvláštní panoráma jen pro něj. Když k nim přistoupil, zámek zareagoval na jeho hlas pronášející heslo 'staré časy nejsou zapomenuty' a dveře hladce zajely do zdi. Sotva v místnosti ušel dva kroky, dveře se za ním zase zavřely. Se zachmuřeným výrazem se rozhlížem po množství nejrůznějších předmětů rozmístěných všude po místnosti, které ze všeho nejvíce vypadala jako skladiště zbytečného haraburdí, i když exponáty, které tady měl, by se nemohlo pochlubit žádné museum. Jednu ze stěn úplně zakrývala knihovna s policemi od podlahy až po strop. V ní byly vyrovnána vzácná první vydání, prastaré knihy, které ovšem vypadaly tak nově, jako by právě vyšly z tiskárny. S jejich drahoceností mohla soupeřit pouze jejich rozmanitost. Byla to knihovna učence s širokou škálou zájmů a mnohé tituly nesly podpis autora - Honoré de Balzaca, Sigmunda Freuda, Fjodora Dostojevského, Mickey Spillana, Barbary Tuchmanové, Isaaca Asimova. Na stěně vedle visel meč, těžká zbraň s umně zdobeným jílcem vykládaným zlatem. Byl vytažen z pochvy mrtvého rytíře jménem Rodrigo Diaz, známého spíše pod přezdívkou El Cid. Pod ním videl jiný meč, mnohem obyčejnější, starý a trochu rezavý rapír. byl to dárek, který Forrester dostal od jednoho ze svých podřízených důstojníků. Jeho majitel jej odložil, když dostal lepší zbraň od Jiřího Villierse, vévody z Buckinghamu. Major Lucas Priest dobře věděl, jak si Forrester bude cenit meče, který patřil gaskoňskému šermíři d'Artagnanovi. Vedle obou mečů visel starý růžek na prach, který byl kdysi vlastnictvím amerického zálesáka jménem Daniem Boone. Nad ním byla vystavena dlouhá puška nazývaná 'Stará Betsy'. Našli ji po bitvě o Alamo poblíž mrtvého těla plukovníka Davida Crocketta. Vedle ní vypadal nebezpečně vyhlížející nůž, jen o málo menší, než římský meč o kousek dál. Historie znala mnoho jeho napodobenin, ale tohle byl skutečný 'bowie', o kterém se povídalo, že byl ukut z úlomku hvězdy. V kazetě vyložené sametem tu byla vystavena pistole na černý střelný prach, kterou byl v souboji s Aaronem Burrem zabit Alexandr Hamilton. V rámečku na zdi visela černá škraboška jíž za časů španělské Kalifornie nosil jistý slavný dobrodruh a vedle ní další pistole, pětačtyřicítka s pažbičkou vykládanou perletí, kterou ukradli nejslavnějšímu veliteli tanku v historii. Na malém psacím stole, vedle zarámovaného dopisu, který jeho pisatel poslal Forresterovi (ačkoliv jej adresoval 'Murrayovi'), stál šest palců vysoký perspexový kvádr. Uvnitř byl zalitý pokřivený kousek kovu velký asi jako nehet. Byla to kulka z muškety vyjmutá 27. července 1880 z ramene vojenského chirurga přiděleného k berkshirskému 66 pěšímu pluku. Dopis byl od toho chirurga, jeho život 'Murray' v bitvě u Maiwandu za druhé afgánské války zachránil a byl odeslán z Baker Street, 221B. Tyto a jiné, neméně pozoruhodné suvenýry dohromady tvořily to, co vojáci pod Forresterovým velením označovali jako 'staroušova sbírka'; připašovat z mise něco, co si pak vystavil na čestném místě, se považovalo za terno. Bylo to sice proti předpisům, ale na vojáky První divize se v tomto směru nepohlíželo tak přísně a vysoká hodnost s sebou nesla jistá privilegia. V případě plukovníka Forrestera byla ta privilegia značná. Byl jediným velícím plukovníkem, kterému salutovali i generálové. Těm, kteří ho neznali osobně, stačilo podívat se na jeho zlaté divizní označení a pochopili. Jen jediný plukovník totiž nosil velkou jedničku přeťatou symbolem pro nekonečno a tím byl Moses Forrester, velitel První divize Temporálního sboru armády Spojených států, nášelník zásahové jednotky 'temporálního komanda'. Měl tolik vyznamenání, že by mu na ně nestačila prsa, ale nenosil je a obvykle dával přednost černé pracovní kombinéze bez příkras. Její spartanskost byla více než kompenzována vzhledem plukovníka samotného. Forrester byl vysoký muž s mocným hrudníkem, širokými rameny a úplně holou hlavou, a na první pohled budil dojem lidského tanku. Jediné, co svědčilo o jeho vysokém věku, byly jeho vrásky. Forresterův obličej vypadal jako by jej sešili zkusů staré kůže. Ruce měl velké a sukovité, ale neuvěřitelně silné. Bicepsy si udržoval v kondici čtyřicetikilovými činkami. Celý jeho vzhled počínaje vzpřímeným postojem a přímým pohledem jeho hluboko zasazených očí a konče vždy bezvadnou uniformou hovořil o tom, že je voják každým coulem. V Temporálním sboru byl Forrester vůbec nejrespektovanějším velícím důstojníkem. Muži a ženy pod jeho velením plnili ty nejméně záviděníhodné úkoly, na které může být voják přidělen. Byli to strážci dějin, určení k odstraňování časových poruch způsobených jednotlivými akcemi v časoválkách. Forrester byl na svoje lidi a práci, kterou vykonávali, právem hrdý. Jediné, čeho litoval, bylo, že už je nemohl doprovázet na jejich riskantních cestách do mínusového času. Své dny na bojišti už měl za sebou. Poté, co strávil celý život válčením v nejslavnějších bitvách historie, zakotvil pevně ve dvacátém sedmém století, na velké vojenské základně v Jižní Kalifornii. Bydlel v pohodlném bytě ve velitelské budově Temporálního sboru, kde jedl a pil jen to nejlepší; jeho nadřízení mu vyšli vstříc a nevytrhávali ho z prostředí, ve kterém se cítil doma. Přesto ale nebyl úplně spokojený. Stýskalo se mu po starých časech. Během období klidu často propadával melancholii. Pak se uchyloval do svého doupetě, kde si zapálil dýmku, nalil si sklenici vína a připíjel svým vzpomínkám. Dlouhé hodiny tam seděl, prohlížel si suvenýry a knihy, dotýkal se jich prsty a nostalgicky se usmíval vzpomínkám, které se k nim vázaly. Tam ležela tropická přilba, kterou nosil, když sloužil pod 'čínským' Gordonem v Chartúmu. Tu zase železný kříž, který mu připnul sám Otto Skorzeny za to, že při akci na záchranu Il Duce zachránil život německého velitele. Tady byla šavle, kterou nosil, když se plavil pod námořním lupičem sirem Henrym Morganem. A tam nejvýznamnější památka ze všech - kadeř černých vlasů, kterou měl uschovanou v malé emailové krabičce. To byl zároveň jediný exemplář, který nebyl vystavený. Měl ho uschovaný v levé zásuvce prastarého psacího stolu z růžového dřeva, na kterém psal svoje verše lord Byron. Nikdy ji nevytahoval. Nyní, poprvé za všechny ty roky, ji vyjmul z krabičky a držel ji na dlani, jako by to byla nějaká relikvie. Jeho pohled zjihl, když si vzpomněl na ženu, které patřily. Byla už dávno mrtvá a její prach splynul se zemí před nějakými osmi sty let. Pro něj byla jedním ze dvou případů z celého jeho dlouhého života - dlouhého i podle standardů sedmadvacátého století - kdy se zamiloval. Obě jeho lásky neskončily dobře. Obě patřily do minulosti a jakkoliv usilovně se na ně snažil zapomenout, nikdy se mu to úplně nepodařilo. I nyní byly vzpomínky na ně velice živé. A bolestné. Zatímco v jedné ruce stále držel krabičku, druhou zvedl ze stolu dopis. Každý z těch předmětů byl vzpomínkou na jednu z jeho lásek. Ta první byla dávno mrtvá, druhá, o které si myslel, že zemřela, byla živá až příliš. Natáhla se k němu přes staletí, aby zatočila nožem v jeho ráně. Ten dopis dostal dnes večer; doručil mu jej kurýr z New Yorku. Byl však napsán v jiném městě, v jiné zemi a v jiném čase. Forrester seděl za psacím stolem z růžového dřeva, lokty se opíral o jeho desku a tiskl si emailovou krabičku a dopis ke spánkům. Seděl tak velice dlouho, mlčky a s očima zavřenýma. Minulost jej konečně dohonila a tentokrát před ní nebylo úniku...