Starší seržant Robert Benjamin Johnson seděl s lukem na klíně na plastovém pytli s výstrojí, který právě vyfasoval ze skladu, a který pod ním při každém poposednuti slabě popraskával. Vedle něj na plastové lavičce, oblečený do šatů saského venkovana, tvrdě spal svobodník Finn Delaney. Johnson uslyšel, jak někdo vykřikl jeho jméno. Nějaký roťák v přepravní kombinéze si probíjel cestu davem směrem k řadě prodejních automatů, kde oba muži čekali. Chvilku mu trvalo, než ho poznal. Lucas Priest zestárl. "Lucasi! Kristepane, ty ještě žiješ!" "Tak trochu," usmál se Priest. Padli si do náruče jako dva nemotorní medvědi. "Ani nevíš, jak rád tě zas vidím. Při posledním skoku jsem začínal pochybovat o tom, že bude ještě nějaký další. Nic tě tak nevyhecuje k laškování s Hannibalem a jeho zvířátky jako čtyři týdny ostrého pochodu. Nebýt těch zatracených směrnic o ochraně dějin, tak bych toho vola Scipia oddělal." "Tak to bylo zle?" "Ani se neptej." "Taky nemusím. Vypadáš jak troska." Zamrkal po Priestových insigniích. "Koukám, žes to dotáh na hlavního seržanta." "Tobě tam taky přibyla nějaká ta frčka. Jak je to dlouho?" "Nějaký ten čásek už to bude," zašklebil se Bobby. "Neviděl jsem tě od rána." Posadili se a porovnali poznámky. Naposledy se viděli 17. září 2613 v 9.00. Ale to byl Plus čas. Mezitím se Priest plavil s lordem Nelsonem, bojoval pod generálem Pershingem a z války na Krymu mu zůstala jizva po ráně šavlí. Taky pomohl zabít Custera u Little Big Hornu. Teď právě přičasoval z punské války a to máme 17. září 2613, 14.35. Lucas Priest zestárl o deset let. Před pěti hodinami Plus času byli s Johnsonem stejně staří, ale teď vypadal Lucas starší. Strávil mnohem víc doby v Mínus čase. Zbývalo mu odsloužit ještě asi tři dny Plus času, Bobbymu chyběly čtyři. "Je to fajn zas tě vidět, Lucasi. Hrozně rád bych šel s tebou někam sednout, ale mám pohotovostní kód. "Já vím," řekl Lucas, uchopil své štítky a provokativně si s nimi pohrával. Bobby mu je vytrhl z ruky. "Zelená 44! Máme stejný výjezdový kód!" Lucas se usmál. "Představ si." "Ty jsi to věděl!" "Jasně, že sem to věděl. Hned jak sem přičasoval, sjel sem si tvoje data. Vždyť jsem ti říkal, že to budu dělat. Nevěřil jsi mi?" "To říká každý, znáš to. Jenomže dívat se na všecka ta zetka, to člověka časem odradí..." "Já vím," povzdechl tiše Lucas. "Seznam mých přátel je čím dál kratší." Následovala trapná odmlka. Ticho nakonec přerušil Bobby v usilovné snaze změnit téma rozhovoru. "Kde jsi k čertu splašil tu zelenou 44? Ty jsi měl kódovou volbu? Vypadáš okay, ale--" "Co jsem to schytal na Krymu, na kódovou volbu jsem ani nepomyslel," odpověděl Lucas. "Řekl jsem si, že počkám, až přijde ten správný okamžik." "Ale proč sis vybral kódovou volbu, místo abys vzal prémiový Plus čas?" "Kdyby sis mohl vybrat: buď jedna mizerná hodina prémiového času, nebo jít na skok spolu s kámošem, co bys udělal?" "No, když to stavíš takhle, asi bych si vybral skok s kámošem. Ale stejně bych cedil slzy nad tou prémií." "O jedno zranění víc nebo míň." "Dík, ale dokud to půjde, rád si ho odpustím. Zatím jsem měl štěstí, to se musí zaklepat." Rozhlédl se kolem. "Nevidíš tu nějaký dřevo?" Lucas se zašklebil. "Zaťukej to na plast, třeba to vyjde nastejno." Obrátil se a uviděl vozík, na kterém právě dorazil jeho panoš i s celou jeho výzbrojí. Nevěděl, o koho jde, když mu nechával vzkaz, kde ho má hledat. Nechtělo se mu na něj čekat. Byla to jedna mála výhod, kterou sebou přinášela jeho hodnost - nechat si bažanta dojít pro výstroj. Navíc v jeho případě měl tenhle bažant fungovat jako jeho pucflek a byl tedy vlastně součástí výstroje. Byl to vyzáblý desátník jménem Hooker. Byl docela překvapený, že se po něm nevyžadovalo, aby Lucase oslovoval 'pane' nebo 'pane Prieste.' Tam, kam měli namířeno, by to asi bylo 'mylorde', ale Lucas se vojenským předpisům vyhýbal, jak to jen šlo. Podal Hookerovi plechovku kávy. Desátník odlomil víčko a z plechovky se začalo kouřit. Dalo jim trochu práce, než probudili Finna Delaneyho. Delaney byl nevrlý profesionál s postavou jako gorila. Lucase si okamžitě získal, když mu nabídl cigára. Lucas si jednu vytáhl a škrknutím o boční stěnu krabičky je zapálil. "Zelený kód čtyřicet čtyři, zelený kód čtyřicet čtyři, hlaste se u žluté sedmičky, stanoviště šest set; žlutá sedmička, stanoviště šest set. " "To je pro nás," konstatoval Lucas a než típnul botou cigaretu, párkrát si z ní rychle potáhl. Čert ví, za jak dlouho si bude moct dopřát další. A jestli vůbec bude nějaká další. Lucasovi se z chronoplátu trochu točila hlava, ostatně jako vždy. Stále si na to nemohl zvyknout. Ovšem jeho reakce měly daleko do intenzity reakcí Hookerových. "Copak ti nikdo neřekl, že před časováním nemáš dvě hodiny nic jíst?" zeptal se ho. Hooker vypadal chvíli zmateně, ale potom pochopil. Stávalo se jen zřídka, že někoho nechali čekat ve výjezdové stanici déle než hodinu, protože pokud byl voják v Plus čase, krátil se mu vlastně metr. Když byl v Mínus čase, tak se teoreticky mohlo stát, že dostane upozornění o vyčasování včas, aby před návratem dvě hodiny nejedl. Jenže sběrné čety si takhle pospíšily jen málokdy a nejraději to dělávaly tak, že vám to o fous nevyšlo. "Mám dojem, že naposledy jsem jedl před pár tisíci lety," odvětil Hooker a chabě se usmál. "Mohl jsem si to odpustit, to je fakt. Ani jsem neměl čas to strávit." "Vítám vás v Anglii dvanáctého století, pánové," řekl arbitrážní důstojník. Lucas byl překvapený. Velmi překvapený. Stávalo se, že jste v poli narazili na pozorovatele, ale co to musí být za skok, který vyžaduje přítomnost arbiťáka na Mínusové straně? "Dotazy mohou chvilku počkat, pánové," pokračoval arbiťák tichým, protektorským hlasem. "Nejprve to hlavní. Pane Hookere, možná vás potěší zpráva, že na vás čeká večerní jídlo a že tentokrát budete mít dokonce příležitost ho strávit. Následujte mě, prosím." Hooker a Delaney se chystali posbírat výstroj, ale arbiťák jim řekl, aby to nechali být. "O to se postará někdo jiný." Zaraženě se po sobě podívali, potom pokrčili rameny a následovali Priesta a Johnsona. "Vsadím se, že jsme poslední," prohlásil Bobby. "Ostatní už určitě dlabou. Při naší smůle na nás zbyde nanejvýš nějaká šlichta." Nezbyla. Po chvíli se doplahočili k prefabrikované chatrči, ve které dostali najíst - ledvinkový nákyp, pečeného bažanta, holoubky a černé, popraskané brambory pečené v ohni. K pití dostali pivo, a to silné pivo. Bylo to nejlepší jídlo, jaké Lucas jedl od doby, kdy nastoupil k vojsku. A právě to mu dělalo starosti. Arbitrážní důstojník seděl s nimi u stolu, ale nejedl. Kromě služby, která je obsluhovala, tam nikdo jiný nebyl. "Promiňte, pane," ozval se Johnson, "ale kde jsou ostatní?" "Žádní ostatní nejsou, pane Johnsone." "Chcete snad říct, že jsme na tenhle skok jenom čtyři?" "V podstatě ano." "Tomu nerozumím, pane." "Všechno má svůj čas. Prozatím to berte tak, že jídla je dostatek a není jím třeba šetřit. Tam, odkud pochází, je ho ještě dost a dost. A totéž platí o pivu. Až do zítřejšího rána vás nečekají žádné povinnosti, takže se uvolněte a dobře se bavte." Sáhl do kapsy kabátu a vytáhl z ní stříbrné pouzdro na cigarety. "Pokud si někdo z pánů chce zakouřit." To už Lucas věděl, že je zle. "S vaším dovolením, pane," řekl a natáhl se pro cigaretu. "Nepovažujte to za nezdvořilost, ale jsem ve službě dost dlouho na to, abych věděl, že tento druh jednání má daleko do běžné praxe. Tohle je poprvé, co jsem viděl, že by arbitrážní důstojník vyčasoval na Mínusovou stranu. Mám takový pocit, že tento skok nebude právě jednoduchá záležitost." Arbiťák se usmál. "Vystihl jste to přesně, pane Prieste. Máte úplnou pravdu, když se domníváte, že to bude neobvyklý skok. Bude obnášet jistou dávku rizika, ale na to byste měli být, pánové, už zvyklí. Nicméně sebou nese i jisté výhody. Pokud úkol splníte, bude to pro vás znamenat také zakončení vašeho úvazku, bez ohledu na to, kolik času vám kterému zbývá. Zbytek vám bude prostě prominut a vy se budete moci rozhodnout mezi odchodem do výslužby s plnými výsadami pro hodnost poručíka a opětovným zápisem s nástupní hodností kapitána. A to platí i pro vás, Delaney, i přes váš, řekl bych, pozoruhodný disciplinární rejstřík." Bylo to vůbec poprvé, co Lucas slyšel Delaneyho promluvit. "Do prčic," řekl. "Tak to jsme mrtví."

Lucas a Bobby už měli za sebou nejednu horkou chvilku, Hooker byl ještě zelenáč, zatímco pro Delaneyho to byl už druhý úvazek, takže toho zkusil dost. Přesto bylo průpravné období, které následovalo, nejtvrdší, jaké kdo z nich zažil. Jejich instruktor byl ostrý starý parchant nedefinovatelného věku. Antisenilní tablety způsobovaly, že bylo těžké určit něčí věk. Jejich instruktor nebyl rozhodně mladší než Metuzalém. Jmenoval se major Forrester. Byl plešatý jak koleno, svraštělý jako sušená švestka a zlý jako grizzly, kterého trápí hemeroidy. "Možná si, chlapečci, myslíte, že jste v těchhle věcech staří mazáci," řekl jim. "Tak to pro vás bude zatraceně velké překvapení. Já vám pohnu šunkama tak, že budete padat na hubu, potom vám dokopu zpátky do pozoru a dáme si to ještě jednou. A pro zahřátí mi uděláte sto kliků, dvě stě lehsedů a třicet shybů." "To není tak hrozný," pošeptal Bobby Lucasovi...