Ukázalo se, že Hartleyovic sidlo je tichý, nenápadný dvoupatrový dům v docela dobrém stavu, nijak se nelišící od okolních budov. Stál zhruba uprostřed Pěvuščí uličky. Byl pořád ještě v Severním okrsku, míle od čehokoliv, co by byť jen vzdáleně připomínalo venkov, přesto vypadal jako sídlo nějakého drobného venkovského šlechtice. Ulice jako taková se zdála být klidná a spořádaná, dokonce i mírně příjemná. Jestřáb s Rybářkou kráčeli po jejím dlaždění jako by jim patřila, a soukromí strážní ve svých okázalých a pestrobarevných uniformách se tvářili, že právě mají nějakou naléhavou práci úplně jinde. Tolik, aby si něco začínali s Jestřábem a Rybářkou, jim jejich chlebodárci rozhodně neplatili. Vlastně tolik peněz v Havenu ani nebylo. Současní vlastníci a nepříliš šťastní obyvatelé Hertleyova domu stáli venku před zamčeným předním vchodem a čekali na ně. Jestřáb a Rybářka už byli o současných poměrech v rodině informováni. Leonard a Mavis Hertleyovi byli oba čtyřicátníci, blahobytně obtloustlí a oblečení podle nejnovější módy. Neslušela jim. Leonard byl vyšší, měl lesklou růžovou pleš a poněkud nešťastný pokus o knír pod nosem. Rukama si nervózně pohrával s knoflíky na vestě. Jeho žena Mavis byla menší a kulatější, se strnulým pohledem v očích a vyčnívající bradou dávající slovu odhodlaný naprosto nový rozměr. Jestřáb měl neodbytný dojem, že když jí neprojeví patřičnou zdvořilost, skočí po něm a bolestivě ho kousne. Jejich syn Francis stál za rodiči jako by se styděl, že jsou tady. Vysoký, štíhlý a více než módně bledý, měl dlouhé vlnité vlasy a na sobě upjatý, starosvětský černý oblek obroubený černou krajkou. Kolem očí byl sotva viditelně nalíčený. Jestřáb si ho okamžitě zařadil: byl to jeden z těch dekadentních romantiků, kteří píší špatné básně o smrti a rozkladu, a pořádají soukromé absinthové večírky pro své stejně melancholické přátele. Upíry považují za ztělesnění romantiky (patrně proto, že se s žádným nikdy nesetkali), účastní se tajných seancí a myslí si o sobě, že jsou zatraceně odvážní a buřičští, když si máčejí palečky v tak temných vodách. Povětšinou to byli pitomci. Jestřáb s Rybářkou se blížili k domu a kopali cestou do kamínků, až se zastavili před Hartleyovými, kteří okamžitě o krok ucouvli a začali se vyděšeně rozhlížet po svých soukromých strážích. Jestřáb představil sebe i svou parťačku a přitom se bavil rychlými změnami v jejich obličejích, jež se nakonec ustálily na směsici pocitu úlevy a strachu. Pocit úlevy pramenil ze skutečnosti, že jim Městská hlídka konečně poslala někoho, kdo vyřeší jejich problém, a strach, protože... nu, protože jim poslali Jestřába a Rybářku. "Nerozbijete nic cenného, že ne?" zeptal se Leonard Hartley. "Já jen, že je tam spousta opravdu drahých věcí. Nenahraditelných. A to nemluvím o jejich citové hodnotě." "Drahých věcí!" odsekla Mavis Hartleyová. "Pověz jim o těch porcelánových soškách, Leonarde!" "Ano, porcelánové sošky--" "Jsou velice křehké!" skočila mu do řeči Mavis. "A k vitrínám se sklem se vůbec nepřibližujte. Shromáždit takovou sbírku trvalo celé roky. Veškerou škodu, kterou napácháte, uhradíte ze svého služného." "Cokoliv se rozbije--" začal Leonard. "Pověz jim o tom duchovi!" "Právě jsem o něm chtěl začít mluvit, Mavis!" "Nekřič na mě, Leonadre Hartleyi! Pamatuji si tě, když jsi byl pouhý kloboučnický pomocník! Maminka mi vždycky říkala, že jsem se sňatkem s tebou zahodila." "Vždycky jsem byl velice vznešený kloboučnický pomocník..." Jejich hádka se docela dobře rozbíhala i bez přispění Jestřába a Rybářky, pročež se raději soustředili na nejmladšího člena rodiny, Francise. Ten na ně civěl lehce vypoulenýma očima, ruce se štíhlými dlouhými prsty měl založené na propadlém hrudníku a bolestně se usmíval. "Co nám můžeš říct o tom strašení?" zeptal se ho Jestřáb zvýšeným hlasem, aby překřičel poněkud hlučnější výměnu názorů mezi Leonardem a Mavis. "Ach, myslím, že je to strašlivě fascinující. Přísámbůh! Opravdová návštěva z onoho světa. Já patřím k dětem nocí, víte? Ztracená duše oddaná temným můzám. Hledač břehů Zapomění. Moje básně vyšly v některých skoro velmi známých listech. Neublížíte tomu duchovi, že ne? Pokoušel jsem se s ním mluvit, ale nedaří se mi k němu proniknout. Když jsem mu začal číst svou poezii, prostě zmizel. Myslím, že je plachý. Mě osobně to strašení vůbec nevadí, takové setkání se zavrženou duší je skvělé téma k hovoru s ostatními dětmi noci... Všichni mí přátelé mohou puknout závistí! Jenom kdyby mě ten duch nechal občas vyspat... Pochopte, člověk může být dítě noci, ale všechno má svoje meze." "Neposlouchej ho, kapitáne!" zaječel Leonard Hartley a snažil se, aby to znělo autorativně, leč nepovedlo se mu to ani vzdáleně. "Ale tati!" "Ano, Leonarde," přidala se Mavis. "Řekni jim to ty. Ať vidí, kdo je tady pánem." "Zrovna jsem jim říkal, Mavis--" "Jen do toho! Buď chlap! Platíš daně..." Jestřáb s Rybářkou se podívali jeden na druhého a pak prošli kolem Hartleyových. Cokoliv užitečného se mohli od těch lidiček dozvědět by patrně nestálo za námahu a čas na to vynaložený, takže bude nejlépe, když se rovnou pustí do práce. Přední vchod vypadal naprosto obyčejně. Jestřáb vzal za masivní stříbrnou kliku a stiskl ji. Dveře se lehce otevřely, bez jakéhokoliv zaskřípění. Tolik k tradici. Oba kapitáni vešli do hlavní haly. Světla plynových hořáků se mihotala vysoko na stěnách. Všude vládl klid a mír. Zdi pokrývalo dřevěné ostění, podlahu tlusté koberce, starožitný nábytek byl pečlivě vycíděný a naleštěný, a na stěnách, přímo pod hořáky, viselo několik nekontroverzních obrazů zpodobňujících výjevy z vesnického života. Jestřáb za sebou zavřel dveře. Překřikující se hlasy Hartleyů okamžitě utichly a v domě se rozhostilo požehnané ticho. "Alespoň je tady teplo," poznamenala Rybářka. "Kde začneme?" "Dobrá otázka. Nepřipadá mi, že by to strašení mělo nějaký zjevný zdroj. Duch si přichází a odchází jak ho napadne." Jestřáb se kolem sebe rozhlédl. "Myslím... asi bychom měli začít prohlížet jednu místnost za druhou, dokud něco nenajdeme nebo něco nenajde nás. Potom... s tím něco uděláme." "Například?" "To si ještě musím promyslet." "No skvěle. Teď se vážně cítím o moc bezpečněji." Náhle se oba prudce otočili, zbraně připravené v rukou, jak za sebou zaslechli zvuk kroků. Zjistit, že se k nim něco blíží po hlavním schodišti na konci haly byla otázka okamžiku. Jestřáb s Rybářkou tomu pomalu vykročili vstříc, obličeje zachmuřené a soustředěné. Zastavili se u paty schodiště, krátce pohlédli na děsivý přízrak, jež k nim sestupoval, a rozhodli se, že zatím dál nepůjdou. Vysoká, statná žena ve spíše křiklavých než honosných šatech, je napodobila. Měla nakadeřené, černé vlasy a obličej pokrytý takovou vrstvou líčidel, že se její rysy skoro nedaly rozeznat. Její ústa byla jako krvavě rudá rána a oči měla jasné a pichlavé. Měla ramena široká jako nějaký dělník s doků, a ruce, které se k nim hodily. Vyhlížela mohutně, solidně a příšerně skutečně. Upřela na Jestřába hrozivý pohled, pozvedla jednu ruku s dlouhými šarlatovými nehty a pronesla pohřebním hlasem: "Stůjte, přátelé. Vkročili jste na nesvatou půdu a nejsme tu sami. Duchové jsou dnes v noci neklidní." "Zatracená práce," zaklel Jestřáb. "To je přece madam Zara." "Ty tu... osobu znáš?" otázala se Rybářka a špička jejího meče se neodchýlila ani o palec. "Vy mě znáte, kapitáne?" podivila se madam Zara, která na okamžik vypadla ze své role. Pak ruku spustila a zaujala dramatickou pózu. "Nemohu říct, že bych si na takovou příležitost vzpomínala. Ačkoliv moje proslulost je, samozřejmě, značná..." "Už je to nějaký čas... případ Fenris, vzpomínáš?" řekl Jestřáb zamračeně. "Honil jsem toho špióna v jejím salónu. Madam Zara je spiritstka. Medium. Nebo na čem se dá zrovna teď nejvíce vydělat. Druhořadá podvodnice a prvotřídní podvrh." "Pane!" zalapala madam Zara po dechu. Okamžitě se však opět vzchopila. "Váš tón se mi vůbec nelíbí!" "Ale nepopíráš to, co?" opáčil Jestřáb. "Když jsme se setkali posledně, falšovala jsi pomocí břichomluvectví a měnění hlasu poselství od drahých zesnulých. Pokud mě paměť nešálí, včetně naprosto nepřesvědčivého mňoukání jedné zesnulé kočky." Madam Zara pomyslela na to, že se urazí, pak si ale připomněla, že před ní koneckonců stojí kapitán Jestřáb a rozhodla se, že to nestojí za námahu. Pokrčila rameny, skřížila velké ruce na svých ještě větších prsou a zadívala se na Jestřába a Rybářku s co nejopovržlivějším výrazem ve tváři. "Mám právo tady být, kapitáne. Hartleyovi za mnou přišli jako za nejvěhlasnějším médiem v Havenu a požádali mne, abych navázala kontakt s jejich drahým zesnulým strýcem, Appletonem Hartleyem. Jsou věci, které mu zoufale potřebují říct, otázky, jež mu touží položit. Jako například: Co se stalo s penězi, které jsi vydělal? Podle poslední vůle patří vše Leonardovi a Mavis, ale zdá se, že několik měsíců před svou smrtí Appleton zlikvidoval svůj podnik, vyčistil všechny bankovní účty a nechal si celou částku vysázet v hotovosti. Podle účetních knih by jeho dědicové měli dostat spoustu peněz, jenomže po nich není nikde ani památky. Rodina měla v plánu obrátit v domě věchno naruby, ale duch jim nedopřeje pokoj na dost dlouho, aby se někam dostali." Jestřáb a Rybářka začali chápavě přikyvovat. Konečně začal celý případ dávat smysl. "A tak Hartleyovi přišli za mnou, za slavnou madam Zarou. Nedokázala jsem se spojit se s konkrétním duchem jejich drahým zesnulým strýcem kvůli... rušení v duchovním světě. Proto mne požádali, abych prozkoumala a očistila tento dům, a uložila neklidného ducha k zaslouženému odpočinku." Madam Zara obdařila Jestřába a Rybářku svou představou o pohledu z onoho světa. Vypadalo to spíš, jako by trpěla žaludeční nevolností. "Dosáhla jsem už značného pokroku. Jsem si skoro jistá, že se jedná o ducha malé holčičky. Dítěte, ztraceného a osamělého, které se snaží navázat kontakt." Náhle se odmlčela a zvláštním způsobem trhla hlavou. "Ách! Je tady... s námi! Netahej mě za vlasy, drahoušku..." Jestřáb se podíval na Rybářku. "Teď nevím, jestli jí mám nakopat zadek nebo zatleskat. Za chvilku se zečne vyptávat, jestli je tady někdo, kdo se jmenuje John." "Jsem paní všech mystérií! Obcuji s mocnostmi a sílami tajemna!" Madam Zara zuřivě vypoulila oči a jak se předklonila, neodolatelně Rybářce připomněla buldoka s vosou v zadku. "Ze mě si šoufky dělat nebudete!" "Šoufky jsem nevzal," řekl Jestřáb Rybářce. "Napadlo tě nějaké s sebou vzít?" "Věděla jsem, že jsem na něco zapomněla," opáčila Rybářka...