Princ Rupert mířil na svém jednorožci do nitra Neprůchodného lesa, zlověstně hleděl skrz jemný déšť a otráveně pátral rukou po bleše, která se mu schovávala někde pod hrudním plátem. Navzdory studenému dešti se silně potil pod tíhou svého brnění a náladu měl pod psa. "Jeď, synu, a skol draka," řekl král Jan a všichni dvořané jásali. Proč by také nejásali - oni se nemusejí vydat na cestu a čelit drakovi. Nebo jet přes Neprůchodný les v plné zbroji během období dešťů. Rupert vzdal hledání blechy a nemotorně se pokusil upravit si ocelovou helmici, ale vůbec si nepomohl; voda mu stále crčela po krku. Vysoké, hustě rostlé stromy lemovaly úzkou stezku a přecházely v zeleň stejně temnou a ponurou jako byla princova nálada. Po kmenech stromů se pnuly silné a dužnaté větve révy a jako propletené provazce klesaly z větví k zemi. Nad Neprůchodným lesem viselo těžké, chmurné ticho. V hustých porostech se nepohnulo jediné zvíře, nebylo slyšet ptačí zpěv. Jedinými zvuky zůstávalo šumění kapek dopadajících na zem z větví stromů zatížených vodou a tlumený dusot kopyt jednorožce. Pokryta hustým bahnem a opadaným listím byla křivolaká prastará stezka zrádnější než obvykle a jednorožec šel ještě pomaleji než obvykle, klouzaje s princem Rupertem hlouběji do nitra Neprůchodného lesa. Rupert se nad sebou zamyslel a zhluboka smutně povzdechl. Celý život byl uchvácen skvělými hrdinskými činy svých předků, o kterých slýchal z příběhů vyprávěných slavnostně vážným tónem za dlouhých zimních večerů. Vzpomněl si na chvíle, kdy jako dítě sedával s vypoulenýma očima a ústy dokořán před krbem ve Velkém sále a s příjemným rozechvěním naslouchal příběhům o lidožravých obrech a harpiích, kouzelných mečích a magických prstenech. S hlavou plnou legend o svých předcích si Rupert už v raném věku přísahal, že se jednoho dne i on stane hrdinou, tak jako prastrýc Sebastian, který strávil tři roky života plněním tří přání, jež nakonec osvobodila princeznu Elaine z Věže bez dveří. Nebo jako děd Eduard, jenž se sám odvážil střetnout s děsivou Noční čarodějnicí, která si udržovala svou nápadnou krásu koupelemi v krvi mladých dívek. A teď, když se mu konečně naskytla šance stát se hrdinou, všechno zpackal. V podstatě z toho vinil minstrely. Stále jen opěvovali hrdiny, jež díky čistotě svých srdcí přemohli tucet nepřátel jediným máchnutím meče, takže se nikdy nedostali k důležitým tématům, například jak ochránit zbroj před deštěm, jak se vyhýbat neznámým druhům ovoce způsobujícím běhavku či jak nejlépe vykopat latrínu. Rupert se usilovně propracovával ke skutečně mizerné náladě, když tu jednorožec sebou trhnul. "No tak!" zvolal princ. Jednorožec si namyšleně odfrkl. "Tobě tam nahoře se to lehko řekne. Tobě je to jedno, já jsem ten, kdo to tu odedře. Ta zbroj, co máš na sobě, váží nejmíň tunu. Brzy mi upadnou záda." "Já jsem v sedle už tři týdny," bez soucitu poznamenal Rupert. "Takže v mém případě to nejsou záda, co mi brzy upadne." Jednorožec zařehtal a znenadání prudce zastavil, až málem shodil prince ze sedla. Aby udržel rovnováhu, Rupert se chytil jeho dlouhého spirálovitého rohu. "Proč jsme zastavili? Je snad cesta příliš blátivá? Máš strach, že si ušpiníš kopyta?" "Jestli se mi chceš vysmívat, můžeš klidně sesednout a pokračovat pěšky," zabručel jednorožec. "Pokud sis nevšiml, před námi visí hustá pavučina blokující cestu." Rupert si ztěžka vzdychl. "Předpokládám, že chceš, abych se na to podíval?" "Jestli tě můžu prosit." Jednorožec začal neklidně šoupat nohama, až z toho princ začal mít mořskou nemoc. "Vždyť víš, jak nesnáším pavouky..." Rupert rezignovaně zaklel a neobratně seskočil ze sedla. Jeho brnění při každém pohybu hlasitě protestovalo. Zabořil se dobré tři palce hluboko do bahna a hodnou chvíli se zmítal na místě, než nabyl rovnováhu. Nikoliv bez obtíží otevřel průzor helmice a znepokojeně si prohlížel mohutnou pavučinu. Cestu zatarasila silná bílá vlákna, na kterých se jako drahokamy v¦hustých řadách blýskaly kapky vody. Rupert se zamračil. Který pavouk dokáže upříst deset stop vysokou pavučinu? Opatrně se k ní přiblížil, vytasil meč a zasekl ho do vlákna hmoty. Ostří zůstalo pevně zaseknuté a Rupert si musel pomoct i druhou rukou, aby ho vůbec vyprostil. "Dobrý začátek," poznamenal jednorožec. Rupert si zvířete nevšímal a zamyšleně hleděl na pavučinu. Čím déle si ji prohlížel, tím méně mu připomínala pavoučí síť. Na struktuře pavučiny něco nehrálo. Provazce byly spletené v sukovitých trsech a visely z horních větví jako vlající fábory a z dolních větví klesaly v podobě hustých chomáčů zapuštěných do bahna cesty. Vtom Rupert pocítil, jak mu na týlu zlehka vstávají vlasy - uvědomil si, že ačkoliv bylo úplné bezvětří, síť se neustále chvěla. "Ruperte," oslovil ho tiše jednorožec. "Někdo nás sleduje, že?" "Ano." Rupert svraštil čelo a pozdvihl meč. Někdo či něco je sledovalo už od rozednění, kdy přejeli hranice Neprůchodného lesa. Něco, co se skrývalo v temnotě a nechtělo z ní vystoupit. Rupert se pohyboval opatrně a ujistil se, že má pod nohama pevnou zem. Kdyby došlo k boji, husté bahno by mu dělalo potíže. Sundal si helmici a položil ji na zem k okraji cesty; úzké průzory mu příliš bránily v rozhledu. Když se napřimoval, rozhlédl se nejistě okolo a najednou strnul, když zahlédl útlou, pokřivenou siluetu pohybující se mezi stromy. Byla vysoká jako člověk, ale neměla lidské pohyby. Na jejích tesácích a drápech se zablýskl paprsek světla, než zmizela zpět do skrytu temnoty. Déšť bubnoval Rupertovi na hlavu a on ho nechával stékat po tvářích, zkamenělý hrůzou. Celý Neprůchodný les halila tma. Kam až sahala paměť, vládla v této části Lesa věčná noc. Nikdy tu nesvítilo slunce a ať už tam žilo cokoliv, nikdy to nepoznalo denní světlo. Kartografové nazvali toto místo Temný les a varovali čtenáře: Zde jsou démoni. Po celé věky se mezi Lesním královstvím a Temným lesem rozprostíral Neprůchodný les, bludiště bažin a trnitých keřů, kde číhá zákeřná smrt, jíž jen máloco uniklo. Tiché šelmy se plíží býlím a popínavými rostlinami zarostlými stezkami a vyčkávají na neopatrný krok své kořisti. Jenomže v posledních třech měsících se i Lesní zemí kradla podivná stvoření nepřirozených tvarů, která se neodvažují vyjít na světlo. Občas, když je slunce bezpečně za obzorem, osamělý chalupník může zaslechnout škrábání na dveřích zajištěných závorou či na okenicích a ráno pak najde ve dřevě hluboké rýhy a v chlévě potrhaná zvířata. Neprůchodný les už není hranicí. Zde jsou démoni. Rupert se snažil překonat strach a pevněji sevřel svůj meč - tíha chladné oceli mu dělala dobře. Dvakrát před sebou máchl zářící čepelí. Pozdvihl zrak na temná mračna zakrývající slunce; stačil by jediný paprsek a nestvůra by pelášila do bezpečí svého brlohu, ale Rupert měl jako obvykle smůlu. Je to jenom démon, pomyslel si rozzlobeně. Jsem plně ozbrojen a umím dobře zacházet s mečem. Ten démon nemá šanci. "Jednorožče," řekl tiše a oči přitom nespouštěl z temného místa, kde naposled viděl démona, "raději by ses měl schovat někde za stromem. A drž se dál od bitvy, nechci, aby ses nechal zranit." "Přesně tohle mě napadlo už dávno," ozval se tlumený hlas. Rupert se rozhlédl, pátraje po jednorožci schovaném za nějakým silným kmenem kdesi v dálce. "Pěkně děkuji," řekl Rupert. "Co kdybych potřeboval tvou pomoc?" "Pak bys měl problém," odpověděl mu jednorožec pevně. "Protože já se odsud nehnu. Poznám démona hned, jak ho ucítím. Démoni žerou jednorožce, víš?"...