Přicházeli ze západu i z východu, z jihu i ze severu. Přicházeli ze všech koutů Císařství, z každé země Starého světa - a z ještě mnohem větší dálky. Mnozí z nich byli lidé, nebo aspoň kdysi bývali; ale v jiných nebylo nic lidského teď ani nikdy v minulosti. Téměř všichni byli znepřátelení. Za jakýchkoliv jiných okolností by takováto jejich setkání vedla k rychlým krvavým orgiím, protože každý bojovník instinktivně útočí na své odvěké nepřátele. Jenže tihle se scházeli bez vzájemných šarvátek a nikdo nevěděl, co je za tím. Ke konci dne se už téměř schylovalo ke krveprolití, po kterém všichni dychtili. Jenže ničení a smrt neměly být rozsévány mezi těmi, kdo se sešli v tomto nepřirozeném spojenectví. Aspoň ne teď. Namísto toho se právě oni měli stát šiřiteli smrti, původci zkázy. Spojovala je jediná věc: každý z nich byl služebníkem Chaosu v té či oné formě. Mezi sebou pak uctívali síly Chaosu: Khorna a Slaaneshe, Nurgleho, Tzeentche a ostatní temné mocnosti. Byli sjednoceni jen pro tohle jediné poslání. Byla to mise násilí a vraždění, mrzačení a plenění...

KAPITOLA 1

Když došel k mostu a vydal se přes řeku, ještě ani nezačalo svítat. Větší měsíc, Mannslieb, právě zapadl za obzor a jeho souputník Morrslieb byl teď ve své nejmenší fázi, takže vydával ještě méně světla, než obvykle. Zastavil se asi v polovině mostu, opřel se o zábradlí a počkal několik minut, než se po obloze začane pozvolna rozlévat sluneční světlo - pokračovat dál ve tmě neměl odvahu. Teprve pak se vydal vzhůru po svahu směrem k lesu, stejně pomalu jako slunce stoupalo vzhůru po obloze. Bylo to zimní slunce, studené a pochmurné. Z úst mu vycházela bílá pára, jak se v mrazu srážela vlhkost jeho dechu. Otřásl se. Šaty, které měl na sobě, ho příliš nezahřály. Jeho staré boty byly zevnitř vycpané látkou - jen částečně proto, že pro něj byly příliš velké - a zvenčí byly zabalené do pruhů tkaniny v marné snaze udržet uvnitř sucho. Ale tráva byla pokrytá ranní rosou, na zemi byla vrstva kluzkého bahna a navíc mu boty ještě nestačily vyschnout od předešlého dne. Sotva si to uvědomoval. Tak to bylo celý jeho život, nebo aspoň tak dlouho, jak si dokázal vzpomenout. Měl pocit, že od prvního dne svého života umí chodit, že přišel na svět sám a od té doby se plahočí bosý v prachu nebo čvachtavým bahnem. A teď se to rozhodně nezlepší. Příští měsíc nebo dva bude všude kolem led a sníh a to jeho život ještě více ztíží. Jak šel, nahlížel do lesa, pokoušeje se dohlédnout za silné větve a zjistit, co se skrývá hluboko ve tmě. Dokonce i v jasném letním dni byl les tmavý a protivně vlhký a světlo jen zřídka proniklo dál, než několik kroků od kraje. Z mnoha stromů už opadalo listí, ale to jen umocňovalo pocit pochmurnosti a nebezpečí. V lese teď bylo velmi málo míst, kde by se mohl člověk skrýt. Navíc stromy samotné vypadaly hrozivě - se svými silnými kmeny a holými větvemi vypadaly jako živé, jako by jen číhaly na kořist. Kolem vládlo ticho, ale on se tím nedal zmást. Les byl plný živých tvorů. Byli zde hmyz, ptáci a ostatní zvěř, jako v každém lese. A kromě toho ještě jiní tvorové, kteří byli všechno možné, jenom ne obyčejní. Měl strach. Na takových místech měl vždycky strach. Když byl mladší, myslel si, že ho ten hloupý strach přejde, až vyroste. Místo toho se s přibývajícími léty zvětšoval. Zpočátku se bál neznáma. Teď už věděl, proti čemu stojí - a měl ještě větší strach. Právě díky tomu byl pořád ještě mezi živými. Kdyby nebyl stále ostražitý, připravený na všechno, už by byl dávno po smrti. Nemilosrdně by ho zabila některá z těch věcí, které číhaly hluboko v lese kolem něj. Žádný člověk z vesnice sem nikdy nechodil sám. Když už museli vejít do lesa, přicházeli sem ve skupinách a byli silně ozbrojeni. I dřevorubci byli vždycky při své práci střeženi, aby mohli nerušeně pokácet několik stromů a vyčistit tak další oblast lesa. Jenže ani tahle opatření nestačila. Zrovna loni odešla jednoho dne zrána do lesa skupina šesti dřevorubců. Večer se nevrátili. Už nikdy se nevrátili, všechno, co se z nich našlo, bylo pár cárů zkrvavené látky. Dýchal si chvíli na ruce, aby je trochu zahřál. Dýku nosil uloženou pod kazajkou, ale teď ji raději vytáhl. Nůž v pravé ruce, provaz na svázání dříví v levé, konečně se odhodlal a vykročil mezi stromy na okraji lesa. Každý den vcházel do lesa na stejném místě a šel stejným směrem. Znal na své cestě každý strom a kořen, každý šlahoun a keř. Kdyby něco nebylo v přádku, okamžitě by si toho všiml. Ale každý den se musel více a více odchylovat ze své trasy, aby našel nějaké další dřevo. Dřevo vždycky jen sbíral. Nemělo žádný smysl lámat větve ze stromů, protože dokonce i v této roční době, kdy vypadaly úplně mrtvé, nebyly na dobrý oheň dost suché. Stromy tady na konci lesa rostly dost daleko od sebe. Čím hlouběji do lesa zašel, tím byl porost hustší, jako by se k sobě staré stromy choulily ve strachu před bytostmi, které obývaly nitro lesa. Ten způsob ochrany ovšem stromům nepomáhal o nic víc, než dřevorubcům, protože na zemi leželo mnoho vyvrácených kmenů, jako němá oběť neznámých lesních tvorů. On sám viděl ty věci mnohokrát a ještě častěji je cítil. Neměl ani ponětí, co jsou zač nebo jestli mají svá jména a ani to nechtěl vědět. Pro něj to všechno byly prostě obludy a dával přednost tomu, být od nich co možná nejdál. Nebyly ani lidské, ani zvířecí; byly to odporní kříženci lidí a zvířat. Nestvůry s těly porostlými srstí, lysou kůží nebo peřím, s rukama, kopyty a rohy. Jenže naštěstí byly hloupé. Jejich znetvoření jakoby jim otupilo všechny přirozené smysly. Neměly ani rozum člověka, ani instinktivní cit zvířat. Mnohokrát už stál od těch nebezpečných stvůr pouhých pár sáhů a odděloval ho od nich jen úzký kmínek stromu, ale ony ho neviděly, ani neslyšely; dokonce ani necítily. Kdyby některá z těch nestvůr jen trochu vnímala, už by byl dávno mrtvý. Právě proto se snažil být stále obezřetnější. Jeho štěstí se ho nemuselo držet navždy. Jak se blížil ke kraji lesa, puls se mu začal zrychlovat a zpocenou dlaní stiskl pevněji svou dýku. Zapudil z mysli všechny myšlenky na zimu. Pohyboval se pomalu, ale hlavou přitom neustále otáčel ze strany na stranu, poslouchal a očima těkal po okolí. Nic nebylo vidět, nic nebylo slyšet - ale on věděl, že tu něco je...