"Myslím, že je to chyba - a velká." V modrých očích Cordelie Ransomové se zablýsklo, ale hlas, který svou vášnivostí uměl roznítit a strhnout už tolik skandujících zástupů, zněl chladně, téměř hluše. Což dokazuje, uvědomil si Rob Pierre, že je v téhle otázce skutečně emotivně zaujatá. "Já si to ovšem nemyslím, jinak bych to nenavrhl," odpověděl. Hleděl jí zpříma do očí a snažil se vložit do své nuceně klidné odpovědi dost železné pevnosti na to, aby přebil její ledovou citovost. Z větší části se mu to zdařilo, ale uvědomil si, že to nebylo tak snadné, jak by mělo být. Jenom doufal, že ona si toho nevšimla. Oficiálně byl Pierre nejmocnějším mužem v Lidové republice Havenu. Jelikož byl zakladatelem a nejvyšším představitelem Výboru pro veřejný pořádek, jeho slovo bylo zákon a jeho moc nad občany LRH byla absolutní. Nicméně i on čelil omezením - včetně toho, které ho konečně přesvědčilo, že jeho návrh je nezbytný - a skutečnost, že většinu z nich vnímali pouze členové Výboru, jim na reálnosti neubírala. Jemu patřila revoluční vláda, která se násilím zmocnila republiky. Všichni věděli, že si urvala větší moc, než příslušelo přechodnému kabinetu, za jaký ji považovalo Lidové kvórum, když hlasováním schválilo vznik Výboru a jmenovalo ho jeho předsedou. Kvórum se domnívalo, že dosazuje pouhou úřednickou vládu, jejímž úkolem je co nejrychleji obnovit stabilitu republiky... a dočkalo se revolučního tažení skupiny diktátorů, ochotné využívat nátlaku, zastrašování i vyloženého teroru, aby si udržela moc a prosadila svou agendu. To bylo jádro jeho problému. Když nelítostným násilím rozšířil své pravomoci tak daleko za rozsah, jaký kvórum očekávalo a schválilo, získal skutečnou a nepopiratelnou moc, současně se však zbavil autority (což, jak si přiznával, není úplně totéž), oné těžko definovatelné filosoficko-politické kategorie zvané 'legitimita'. Vládu nastolenou násilím nebo hrozbou násilí lze stejným způsobem svrhnout a jeho Výbor jakožto výtvor násilí neměl žádnou oporu v zákonu ani ve zvyku. Je zvláštní, jak malou pozornost věnují lidé vládám, které si na tyhle opory mohou činit nárok, pomyslel si mrzutě. Nebo jak rozbití mlčky přijímané sociální dohody - byť by ta dohoda byla špatná - rozvrátí stabilitu společnosti, dokud ji nenahradí jiná dohoda, uznaná svými účastníky za legitimní. Sám Pierre rozhodně podcenil možné důsledky, když se vydal na dráhu revolucionáře. Věděl tehdy sice, že nutně přijde období neklidu a nejistoty, ale nějak předpokládal, ža jakmile on a jeho druhové překonají počáteční úskalí, bude jednoduše uplynulý čas stačit k tomu, aby jejich autoritu legitimizoval v očích těch, kterým vládli. Tak to také mělo fungovat, připomněl si znovu. Ať už se na svá nynější místa dostali jakkoliv, měli na ně přinejmenším stejné právo, jako kdy měli legislativci. A na rozdíl od legislativců se Pierre stal revolucionářem především proto, že upřímně věřil v reformu. Jenže samotným aktem uchvácení moci vytvořil situaci, v níž těm, kdo se mohli ucházet o autoritu, záleželo jen na tom, aby se této moci chopili, jelikož jeho činy odstranily nejenom předchozí cesty k autoritě, ale také veškeré 'legitimní' zábrany vůči použití násilí. To všechno znamenalo, že zdánlivě všemocný Výbor pro veřejný pořádek je ve skutečnosti mnohem křehčí stavba, než se zdálo. Jeho členové si sice dávali dobrý pozor, aby projevovali důvěru dávkařům a proletářům, které sami zmobilizovali, ovšem Pierre a jeho kolegové věděli, že kolem nich může v každém okamžiku být celá řada spiklenců, o nichž nikdo nemusí nic vědět a kteří pracují na jejich svržení. Proč také ne? Copak oni sami nesvrhli předchozí vládce a pány republiky? Copak dlouhý monopol státní moci legislativců nepodnítil hojný výskyt potřeštěnců a fanatiků? Což sám výbor nerozdrtil dost 'nepřátel lidu' na to, aby si tím zajistil množství potenciálních - a houževnatých - nepřátel? Samozřejmě ano a někteří z nich projevili nebezpečnou ochotu na základě tohoto nepřátelství jednat. Naštěstí většina vyložených šílenců, jako například nulisté, kteří podporovali požadavek Charlese Froidana na úplné zrušení peněz, byla tak neschopná, že by stěží zorganizovala domácí mejdan, natož pak státní převrat. Jiní, jako třeba parnasiané, jejichž program předpokládal popravu všech státních úředníků na základě názoru, že samotné povolání, které si zvolili, je prima facie ) důkaz jejich zrady vůči lidu, byli sice schopní spiklenci, ale postup si špatně načasovali. Tím, že vystoupili příliš brzy, si mezi konkurenčními extrémisty nadělali příliš mnoho nepřátel a Pierrovi se Státní bezpečností se podařilo poštvat jednu frakci proti druhé a zničit je. (Vlastně to bylo jedno z Pierrových nejtěžších rozhodnutí: vzhledem k tomu, že měl své zkušenosti s přebujelou zkostnatělou byrokracií zděděnou po legislativcích, totiž zjistil, že má pro názory parnasianů značné osobní pochopení. Nakonec však usoudil - nikoliv bez lítosti - že výbor tu byrokracii potřebuje, chce-li udržet republiku v chodu.)* Avšak někteří z jejich nepřátel, jako LaBoeufovi rovnostáři, sice byli šílenci, ale rozhodně byli schopni své akce dokonale načasovat a dobře utajit. Vedle jejich představy správné společnosti vypadala i anarchie jako pevný řád, nicméně byli dost dobře organizovaní na to, aby za necelý den těžkých bojů zapříčinili smrt několika miliónů lidí. Je úžasné, co pár úderů kinetickým bombardováním a malorážními jadernými hlavicemi udělá s městem o třiceti šesti miliónech duší, pomyslel si. Vlastně měli štěstí, že z toho vyšli tak lacino... a krveprolití aspoň nepřežil žádný ze známých členů rovnostářského vedení...