PROLOG

V palácové komnatě se nikdo ani nehnul a panovalo zde hluboké ticho. Čtyři lidé a třináct stromových koček mlčky sedělo s očima upřenýma na holodisplej, na němž nebylo k vidění nic jiného než hypnoticky měňavé barvy pohotovostního režimu bez jakéhokoliv zvukového doprovodu. Jediné, co se pohybovalo, byla pomalu a vytrvale švihající špička ocasu stromového kocoura, kterého svírala v náručí Miranda LaFolletová, a ručka, jíž stromová kočka jménem Samantha hladila svou dceru Andromedu, aby ji uklidnila. Andromeda byla nejbojácnější z koťat, ale ta v tuto chvíli byla nesvá všechna čtyři a tiskla se k matce s ušima napůl přitištěnýma k hlavě. Jejich empatický smysl jim zprostředkovával zjitřené emoce dospělých jedinců v místnosti - lidí i stromových koček - až příliš zřetelně, ale byla ještě příliš mladá, než aby chápala příčinu toho drásavého napětí, které se zmocnilo starších. Allison Harringtonová odtrhla oči od tichého holodispleje a už po několikáté pohlédla na profil svého manžela. Ten upíral oči přímo před sebe, tvář měl pohublou a Allison nepotřebovala žádný empatický smysl, aby cítila jeho mučivý žal, stejně velký jako ten její. Ale on si tu bolest odmítal připustit - odmítal to od samého začátku - jako by ji mohl zbavit opodstatnění popíráním nebo potlačováním v úzkostlivé samotě svého srdce, aby by jí 'nezatěžoval' svou ženu. Věděl dobře, že to nejde. Lékaři vědí, že to nejde, i kdyby jen z pozorování pacientů, kteří takovým démonům čelí. Ale ta vědomost je záležitostí rozumu. Srdce říká něco jiného a on stále odmítal odvrátit pohled od holodispleje. Sevřela oběma svýma drobnýma rukama jednu jeho velkou, za kterou ho vzala téměř násilím, když usedl vedle ní, ale jeho výraz zůstal jako vytesaný ze sfinžské žuly a nakonec se odvrátila. Oknem se dovnitř linulo jasné sluneční světlo, které na své cestě procházelo jednak kopulí klenoucí se nad Harrington City a potom ještě menší kopulí nad Harringtonským sídlem. Allison připadalo nepříhodné. Venku by měla být noc, řekla si. Ta nejčernější, aby zrcadlila temnotu v její duši. Zavřela zmučeně oči. Vrchní starší stevard James MacGuiness to viděl a znovu se kousl do rtu. Chtěl ji nějak povzbudit, jako ona povzbudila jeho, když trvala na tom, aby v tento strašný den byl zde, 'se svou rodinou'. Ale nevěděl jak a zhluboka se nadechl, až se mu chřípí zachvělo. Potom ucítil, jak mu v klíně přistálo něco těžkého, hebkého a teplého. Shlédl dolů současně s tím, jak se mu Héra opřela oběma rukotlapkami o prsa a něžně se jednou ručkou dotkla jeho tváře. Kočka se mu podívala do očí svýma zelenýma očima s tichou účastí, až ho zaštípalo v očích, a on ji vděčně pohladil po huňatém kožichu, zatímco ona tiše konejšivě broukala. Holodisplej tiše zabzučel a všechny pohledy, lidské i kočičí, se upřely na něj. Jen málo lidí na Graysonu vědělo, čeho se bude následující mimořádný zpravodajský přípěvek týkat. Ti, kdo se shromáždili v této komnatě a v podobné komnatě v protektorově paláci, to věděli, protože ředitel místní pobočky Mezihvězdné tiskové služby je z ohleduplnosti varoval. Ne že by ovšem většina Graysoňanů netušila, o čem reportáž bude. Časy bezprostředních zpráv minuly už před staletími spolu s dobou, kdy lidstvo obývalo jedinou planetu; dnes informace cestovaly mezi hvězdami jenom tak rychle jako loď, která je vezla. Lidstvu nezbylo než přizpůsobit svá očekávání zpět skutečnosti, že musí jednat na základě zpráv přicházejících nárazově a po částech, v podobě nestravitelně rozsáhlých bloků a pověstí čekajících na potvrzení... a tato událost už zplodila příliš mnoho "zvláštních zpráv" a příliš mnoho spekulací, než aby Graysoňané nepojali podezření. Holodisplej znovu zabzučel a objevilo se na něm upozornění vyvedené zřetelným písmem. "Tato zvláštní zpráva obsahuje násilné scény, které mohou být pro některé diváky nevhodné. MTS divákům doporučuje, aby sledování příspěvku dobře zvážili," stálo v nápisu, který se po chvíli změnil v časový údaj: "24. 1. 1912 PD, 23:31:05 GMT". Čísla se vznášela v holodispleji na pozadí loga MTS asi deset vteřin a oznamovala, že to, co diváci uvidí, bylo natočeno téměř před jedním standardním měsícem. Potom zmizela a jejich místo zaujala známá podoba Joan Huertesové, regionální zpravodajky MTS pro sektor Havenu. "Dobrý večer," oslovila diváky s vážným výrazem. "Joan Huertesová se vám hlásí z centrály MTS v Nouveau Paris v Lidové republice Havenu, kde dnes druhý náměstek ministra veřejné informovanosti Leonard Boardman jménem Výboru pro veřejný pořádek vydal následující prohlášení." Huertesová zmizela a objevil se obraz muže s řídnoucími vlasy a úzkým obličejem, který do jisté míry neladil s jeho zavalitou postavou. Navzdory své buclatosti měl ve tváři hluboké vrásky, jaké mívají lidé, kteří prožili celý život ve starostech a obavách, ale když na pódiu sepjal ruce na břiše a rozhlédl se po konferenční místnosti plné reportérů a holovizních kamer, očividně se dokonale ovládal. Ozýval se obvyklý halas pokřikovaných otázek, které, jak všichni věděli, zůstanou nezodpovězeny, ale on prostě jen stál, až posléze zvedl jednu ruku gestem žádosti o klid. Okolní hluk postupně utichl a muž si odkašlal...