Je zvláštní myslet na svůj život. Na život předtím. Víc než čtyřicet hodin týdně jsem věnovala práci, kterou jsem milovala, psala jsem soudničky o místních případech do Palm Beach Post. Dalších čtyřicet jsem zvládala sourozenecké hádky svých dětí, domácí práce a návštěvy lékařů – pediatra, zubaře, ortodontisty... Lekce v hudební škole. Večery u skládání prádla na našem jídelním stole. Občasná večeře s přáteli nebo s mou sestrou Stephanií. Pár minut tichého plavání v bazénu na zahradě. Byla jsem šťastná. Byla jsem spokojená. A jako všichni jsem očekávala, že to štěstí bude trvat dál a dál – přes školní plesy a promoce, svatby a vnoučata, pak důchod a léta pomalého úbytku sil. A pak jsem se jednoho večera v létě roku 2009 svlékala před spaním a podívala se na svou levou ruku...