„Je tam někdo?“ zašeptala jsem a slyšela, jak venku zavrzala prkna na podlaze. Potom jsem ucítila něco, z čeho se mi rozbušilo srdce – jemnou vůni síry. Rozsvítila jsem, připlížila se ke dveřím a otevřela je. Ve vzduchu se vznášel dým, ale zdálo se, že přichází z křídla obývaného panem Rathburnem na opačné straně domu. Postupně se začaly ozývat požární hlásiče. Bez rozmyslu jsem se rozběhla za zdrojem kouře. Dostala jsem se k posledním dveřím v křídle pana Rathburna a důrazně na ně zabušila. Nikdo neodpovídal. Co když je tam zamčený? Ale dveře šly otevřít. V šatně už plameny šlehaly až ke stropu. Pan Rathburn ležel pár metrů od ohně, prakticky v něm, tvrdě spal ve své posteli s nebesy. Nebo že by byl v bezvědomí? „Vzbuďte se! Proberte se!“ křičela jsem. Něco zamumlal a otočil se. Nemohla jsem marnit čas. Vnímala jsem intenzivní žár, začínal být nesnesitelný. Chytila jsem pana Rathburna za ruce a pokoušela se ho odtáhnout, ale byl příliš těžký. Budu ho muset nějak vzbudit. Vzala jsem z nočního stolku sklenici vody a chrstla mu ji do obličeje. Slyšela jsem ho klít. „Co to sakra je?“ zopakoval několikrát. „Hořelo tu,“ vysvětlila jsem mu. „Pojďte, musíte vstát.“ Požární hlásiče kvílely všude kolem nás. Hmatala jsem po stěně po vypínači, až se mi podařilo rozsvítit. „Jane? Jste to vy?“ „Ano. Musíte okamžitě vstát. Tohle nebyla nehoda.“