Ámál by se mu ráda podívala přímo do očí, ústí automatické pušky přitisknuté k čelu jí v tom však bránilo. I tak byla dost blízko, aby viděla, že voják nosí kontaktní čočky. Představila si, jak se ráno naklání k zrcadlu, aby si je nasadil, než se oblékne a vydá se zabíjet. Zvláštní, napadlo ji, na jaké věci člověk myslí v okamžiku mezi životem a smrtí. Vyjádří úřady politování nad „náhodným“ zabitím americké občanky Ámál? Nebo se její život jednoduše ztratí mezi třískami „vedlejších ztrát“? Osamělá krůpěj potu sklouzla od obočí vojáka po líci. Zamrkal. Její pohled ho zneklidňoval. Zabíjel už dřív, ale nikdy se přitom své oběti nedíval do očí. Ámál to pochopila, uprostřed krveprolití, které je obklopovalo, vycítila jeho znepokojenou duši. Zvláštní, pomyslela si znova, vůbec se smrti nebojím. Snad proto, že z vojákova zamrkání pochopila: bude žít.