Okenní tabulka se roztříští na miliardu kousků, jako když ve filmu Tajnej závod projedou s ukradeným auťákem skrz výlohu tý luxusní prodejny bouráků. Všude leží milióny smrtících střípků rozsypanejch po celý kuchyni jako lesklej sníh, je s nima posněženej dřez a odkapávač, vršek kamen i všechny prkýnka. Na vále máma nechala stát velikou mísu s těstem na bochánky a ta je teď taky zasypaná sklem. Jak máma vejde dovnitř, nemůže věřit svým očím a rozpláče se. Já a Mozzo jsme tou dobou už zase zpátky venku v zahradě. Nevěděli jsme, co máme dělat, tak jsme se zase začali trefovat do toho tuřínu, jenom tentokrát z tý správný strany. Po několika prvních slzách máma vyšílí, vyřítí se dozadu do zahrady a ječí přitom: Já zavolám Pana Faráře! Zavolám Pana Faráře! pořád dokola a už mě drží za límec. Mozzo na ni kouká a jen tak s ledovým klidem utrousí: Von farář umí zasklívat vokna? Naše máma nám odjakživa vyhrožovala, že na nás zavolá Pana Faráře. Moje sestra Fiona vysvětluje, že to je kvůli tomu, že máma pochází z malýho městečka jménem Ballaghhaderreen, který se nalézá uprostřed bažin někde v hrabství Roscommon. A v takovejch malejch městečkách, teda když naše máma byla ještě malá holka a babička byla její máma, tak tam si každej myslel, že farář je úplně nejlepší. Všechno ví, všechno umí, každej problém vyřeší. Byl pro ně jako Mojžíš, nebo jako ten starej chlápek ze seriálu Equalizer. Když se vám děti popraly nebo když se vám manžel zlil do němoty a furt vás mlátil, jako se to stávalo naší babičce, tak jste prostě zavolali Pana Faráře a on tam byl v tu ránu jako na koni. Všecko hned srovnal a na místě vyřešil úplně bez problémů, pěkně nad šálkem čaje u plápolající rašeliny v krbu.