Dost mě překvapilo, že vrátný neoznámil, kdo k nám přichází, takže jsem usoudila, že návštěva buď kolem něho proklouzla nepozorovaně, nebo že pro nás někdo z domu převzal poštu. Rozhodně jsem však nebyla připravená na pohled, který se mi po otevření dveří naskytl. Málem jsem upustila naběračku – byl to Peter v oblečení, jaké jsem ještě nikdy nikde na nikom neviděla, a na Peterovi už vůbec ne. Měl na sobě kalhoty ze světélkujícího zeleného atlasu, přiléhavé jako punčocháče a prozrazující děsivě mnoho, k tomu průhlednou košili z černé síťoviny s jemným leskem a černé atlasové kovbojské boty, jaké jsem viděla na reklamách Versaceho modelů, s přezkami z umělých drahokamů. Zřetelně jsem si vybavila, že při pohledu na tu reklamu jsem se v duchu ptala, kdo by je pro všechno na světě mohl nosit. Teď jsem to tedy věděla. Vlasy měl sčesané dozadu, úplně jinak než obvykle, a usmíval se na mě. Byl to Peter, o tom nemohlo být pochyb, a vystřelil si ze mě jako ještě nikdo. Vůbec neodjel z města. Zůstal tu vyšňořil se jako na maškarní ples, i když dost s předstihem. Po těch jeho neposkvrněných bílých džínsách, dokonale vyžehlených khaki kalhotech a světle modrých košilích, na které jsem si už stačila zvyknout, to byl pěkný šok.