Kolem nás je jen zšeřelá zimní tajga. Před námi sotva viditelná stezka, občas značená záseky. Valer, komizirjánský lovec, prošlapává cestu. Já na lyžích podšitých kožešinou, se ho snažím neztratit z dohledu. Několik kilometrů za námi zůstal sněžný skůtr, nepodařilo se nám ho znovu nastartovat. Les se otevřel do rozlehlé zasněžené pláně - bažin. V dálce se černá tmavý pruh pokračujících stromů. Naštěstí po cestí prošel někdo na lyžích a jeho stopa nás vede dál. Terén se začal pozvolna svažovat k nedaleké řece. Konečně nás stezka přivedla na její zamrzlou hladinu. Po několika desítkách metrů se dostáváme znovu na břeh a před námi se ze tmy vynořila stavení, sruby mansijské osady Vornik tyt uraj paulu. Žije v ní rodina Mansů, lovců a rybářů. Už dávno spí. Světlo mé baterky ozářilo nízkou místnost. Z lůžek přitisklých ke stěnám se zvedají rozespalé postavy. Mého průvodce však znají. Rozžala se petrolejová lampa, postavila se voda na čaj a pozvolna se rozproudil hovor."