TÝMY VELKÝCH PROGRAMÁTORŮ A JEJICH ŘÍŠE DIVŮ

Není snadné zakončit tuto knihu. Vše se ve mně vzpírá, abych připustil svět, v němž kdysi třeskla Singularita, jakési husté nic, a během 15 miliard let stvořila lidský mozek jako nejorganizovanější „kus“ hmoty. Mozek váží přibližně 1,5 kilogramu a je součástí našeho makrosvěta, je hmotný a nadupaný energeticky i informačně. Spaluje se v něm 80 procent veškeré glukózy dodávající mu energii, aby zkonstruoval nebo chcete-li vyrobil lidský prožitek co součást lidské duše. Nechce se mi uznat, že lidská duše je schopna jen řídit zpětně naše lidské chování skrze mozek a že ničemu dalšímu neslouží. Že zánikem mozku zanikne i naše duše jako produkt, který je už dále k ničemu. Věřte mi, že se neobávám zániku své duše, vždyť by mi zaniklo utrpení spojené s bolestmi nohou. Někteří fyzici tvrdí, že mnoho nechybělo, a náš vesmír by se skládal jen z atomů vodíku. Ale náhodou se tak nestalo, náhodou se to začalo ve vesmíru vařit, a to tak, že náhodou vzniklo asi 100 prvků, jež náhodou vytvořily sloučeniny a směsi, z nichž náhodou vznikly planety, a na jedné z nich vznikl náhodou život a lidský mozek. Všechny uvedené náhody si dnes vysvětluji tak, že hmoty bylo ve vesmíru vytvořeno tak ohromné množství, že k nahodilým jevům nikoli mohlo, ale spíše muselo dojít. Přimlouval bych se za sloveso „muselo“. Ovšem jakmile přijmu tvrzení, že k něčemu dojít muselo, tvrdím tím, že vesmír byl od počátku stvořen z tak mimořádně velkého množství hmoty proto, aby docházelo k nahodilým jevům. Správněji řečeno, aby docházelo k jevům málo pravděpodobným. Naše planeta je jev vysoce nepravděpodobný. Přesto vznikla, neboť vzniknout musela, zdánlivě jako nahodilý vedlejší produkt nesmírně velkého množství stavebního materiálu a dále díky nesmírným množstvím způsobů, jimiž na sebe tento stavební materiál působil. Kdyby chtěl někdo stvořit lidský mozek, věřte mi, že by musel znovu spustit Velký třesk a spoléhat na nahodilé jevy, které by umožnily vývoj hmoty až ke koncovému dílu, jímž je mozek a jeho vědomí, neboli lidská duše.

Nemohu si pomoci, ale připadá mi, že ta prapůvodní Singularita musela být nějak nachystána, jinak řečeno uspořádána, že to nebylo nějaké nahodilé nic, ale cosi vysoce organizovaného, co vybuchlo v chaos jen proto, aby se tento chaos znovu uspořádal.

Všechny tyto náhody mi připadají jako připravené. Pochopitelně, že svým vzděláním jsem předurčen k tomu, abych lépe rozuměl živému nežli neživému, a tak vám nedovedu popsat, jaké náhody způsobily vznik tolika prvků, molekul a sloučenin, ale jedno vím jistě, že k darwinovskému vývoji živé hmoty stačilo vytvořit nedostupnost nezbytných zdrojů + rozmnožování, a hned tu máme soupeření o tuto nedostupnost, v němž silnější vítězí nad slabšími, což vede k selekci a vývoji živé hmoty až k lidskému mozku. Hrozivě jsem to zjednodušil, ale stačí si představit, že by se nám z nebe sypala na zem chutná božská mana, nepřetržitý tok dostatečných živin. A pak by možná život na planetě ustrnul na existenci bakterií a kvasinek. Ty by se ale patrně přemnožovaly a protože by i many bylo jen konstantní množství, buď by hynuly, nebo teprve přemnožené by o potravu z nebe navzájem bojovaly a první krok k dalšímu vývoji by byl uskutečněn. Podmínkou toho prvního kroku by ovšem zase byl nedostatek božského pokrmu zvaného mana, to jest nedostupnost živin pro bytost schopnou rozmnožovat se.

1. CO JE MÁLO PRAVDĚPODOBNÉ, NÁM NESMÍ PŘIPADAT JAKO NAHODILÉ

Z fyzikálního hlediska je vznik Země jako planety a vznik života na ní jevem vysoce nepravděpodobným. Zopakuji banality života, jako je potřeba tekuté vody, správně složené ovzduší, přiměřená zemská přitažlivost a zdroj sluneční energie. Pro ilustraci připomenu čtenáři, že naše milá a ničená Země je od Slunce vzdálená přesně tak, abychom nehynuli buď v setrvalém mrazu, či zničujícím žáru. Je to náhoda, že Země je od Slunce vzdálena přesně tak, aby na ní mohl vzniknout život a člověk se svým úchvatně zkonstruovaným mozkem? Ano, je. Ale tato náhoda se bude co pravděpodobnost zvětšovat tím více, čím více hvězd a planet vesmír vytvoří. Kdyby Velkým třeskem vzniklo deset hvězd, pak by pravděpodobnost vzniku planety Země byla prakticky nulová. Pokud by Velkým třeskem vznikla jedna miliarda hvězd, pravděpodobnost vzniku Země a života na ní se stává sice nepatrnou, ale je už od nuly vzdálená dostatečně. Stává se jevem možným. Nepravděpodobným, ale možným. Jevy velmi nepravděpodobné, ale možné, mají zvláštní vlastnost. Připadají vám nahodilé a vzniká ve vás dojem, že k tomuto náhodnému jevu, jako je planeta Země, mohlo, ale nemuselo dojít. To nás ovšem přivede do pozice beznadějných pozorovatelů, kteří věří tomu, že před 15 miliardami let cosi někde třesklo a 15 miliard let poté vznikla planeta Země a život na ní čirou náhodou. Zastánci tohoto beznadějného vesmíru musí nutně připustit, že život vůbec vzniknout nemusel. Nerozumím tomu, proč se nám tento postoj jeví jako vědečtější než postoj následující: V Singularitě Velkého třesku jsou uloženy elementy hmoty tak, aby vznik života byl jevem možným a po určité době dokonce jevem nutným. Nutným proto, že Velkým třeskem bylo do prostoru vyvrženo ohromné množství hmoty a energie, ale takové, která podléhá principu vazby (kovalence). Malé částice se vážou do větších, nikoli však libovolně, ale uspořádaně. Vznikají atomy a postupně atomy různých prvků a pak molekuly těchto prvků, jež se vážou do sloučenin, a to všechno tak, aby jednou na určitém místě vesmíru v určitý čas mohla vzniknout planeta Země a na ní život. Já vím o tom, že Albert Einstein řekl, že Bůh nehází kostkami, ale hodíte-li kostkou třeba miliardkrát, stane se vám, že šestka padne padesátkrát za sebou. Vyslovíte-li postulát, že posloupností padesáti šestek vznikne život, pak život po spočitatelném čísle vznikne nutně, protože pravděpodobnost této posloupnosti je možná, dokonce spočitatelná, a dokonce pravděpodobnost této nepatrné pravděpodobnosti je reálné číslo. Nás mýlí, že Velkým třeskem bylo stvořeno nepředstavitelně velké množství hmoty, ale zdůrazňuji, že takové hmoty, v níž je už ta nepatrná pravděpodobnost vzniku života zakomponována. Kdybyste házeli běžnou šestistěnnou kostkou a vyslovili předpoklad, že život vznikne, padne-li sedmička, pak život nevznikne, protože je to jev nemožný. Kdyby při Velkém třesku vznikly jen částice bez jakýchkoli vazebných sil, nevzniklo by ani atomové jádro, natož atom, a dokonce snad atom vodíku. Nevznikl by ani život. Nepřipadá vám podezřelé, že tedy před 15 miliardami let třesklo něco, co dokázalo stvořit život a posléze lidský mozek, byť jako jev mizivě pravděpodobný? Nevnucuje se vám myšlenka, že už tenkrát v té Singularitě byl obsažen program? Slyším námitku, proč tedy nebyl život naprogramován daleko bezprostředněji, proč celý ten vesmír, dokonce rozpínající se do své vlastní dálky, proč tolik hmoty a energie. Odpovídám: právě proto, že složitost lidského mozku je tak gigantická. Nešlo ho vytvořit jinak nežli vývojem, nebylo možné ho splácat z nějakých komponentů, které by byly stvořeny jinak nežli zase jen a jen dlouhodobým vývojem. Slavný matematik Stephan Hawking jednou napsal, že stvoření bylo nahodilé vržení kostky, které vyšlo. Nemohu se zbavit dojmu, že vyjít muselo. Podotýkám, že jakmile vznikla živá hmota – někdy před 3,5 miliardami let – je nám už její vývoj směrem k lidskému mozku pochopitelnější. Schopnost množit se v podmínkách těžko dostupných zdrojů uznáte celkem snadno jako hnací motor vývoje, ale stále netušíte tu gigantickou složitost mozku. Vždyť jeden neuron dostává vstupní data až od 10 000 dalších neuronů. Jedno je však zarážející, že neurony všech živočichů jsou si mimořádně podobné. Takže jsme se dohodli, že mozek jako hmota s nejvyšším stupněm uspořádanosti, nebo též komplexity, vznikl jako jev mající určitou nepatrnou pravděpodobnost, která však není nulová. Mnozí fyzikální chemici tvrdí, že mozek je orgánem lidského vědomí, jako je žaludek orgánem trávení. Žaludek je vskutku orgánem trávení, a to tak, že rozkládá živiny jednoho druhu na živiny jiného druhu, upotřebitelné pro činnost celého organismu, ale mozek plní funkci dvojí, a to ostře odlišitelnou. Jednak vskutku řídí činnost kohokoli z nás na té nejvyšší úrovni, jednak vyrábí duši jako zcela nový svět prožívání, odlišující se od našeho makrosvěta a světa kvantového. A domnívám se, že vznikem lidského mozku byl vývoj živé hmoty ne-li skončen, tedy alespoň nějakým způsobem završen. Završena byla etapa vývoje, kdy ve vesmíru bylo stvořeno něco řádově nového – lidská duše (vědomí, mysl).

2. DUŠE NEDOKÁŽE NIC JINÉHO NEŽ PROŽÍVAT

Tato myšlenka (neboli tento mem) je pro vás jistě těžko stravitelná. Stále vás to nutí chápat duši jako řídící orgán vašeho jednání. Odmítáte uznat, že vaše já je iluze, a jak dále uvidíme, připravujete se tak o možnost vysvětlit jakési jiné a opravdovější já, které je mimo vaše vědomí. Vraťme se znovu k televizní obrazovce. Jistě mi dáte za pravdu, že zobrazené postavy nějakého televizního seriálu nedokážou dělat nic jiného nežli to, co bylo natočeno v ateliéru. Pokusme se však kauzu zvanou televizní obrazovka dále rozvinout. Pod vedením režiséra je zaznamenáno chování herců na chytře vymyšlenou pásku, kterou si režisér pustí na svém monitoru ve studiu, a když se mu natočené nelíbí, natáčí se nějaká scéna znovu. Nebo režisér nařídí střihači, aby něco vystřihl. Natočený obraz nějaké scénky se však sám od sebe změnit a opravit nedokáže. Neopomíjejme funkci režiséra. Má zájem na tom, aby se jím vytvořený seriál líbil. Váš počítač dokáže divy, dokonce vám rozhýbe všelijaké panáčky nebo vás zavede do prostředí, v němž budete střílet po nějakých obludách. Nic z toho však nevytvořila vaše obrazovka, vše se děje podle přesných algoritmů programátora. Vše vytváří aparát počítače podle vymyšleného algoritmu anebo dle vůle režiséra. Vymyslet a stvořit počítačovou hru je úchvatné, máte chvílemi dojem, že počítač přemýšlí lépe nežli vy, ale vše by bylo k ničemu, kdyby koncovým výstupem supersložitého počítače nebyl srozumitelný obraz. Při počítačových hrách vy reagujete na obraz a vy ho měníte, ale váš výběr je omezen, nedokážete jít nad program počítače. Ovšem za barevným obrazem televizní obrazovky musíte vidět gigantickou složitost počítače či televizního přístroje. Za prožitkem zobrazení zevní skutečnosti musíte vidět nepředstavitelnou složitost vašeho mozku, ale jednu nedostatečnost musíte duši připustit, že totiž nedokáže působit zpětně na mozek. Zatoužíte-li se setkat se svou slečnou, pak to zatoužení jako sladkobolná emoce bylo vyrobeno v mozku a do vaší duše vám byla vnuknuto, vskočilo vám tam jako takzvaný emergent (vynořovatel), mající už nikoli kvalitu nervového vzruchu, ale kvalitu prožitku. A tak se pokusíme nahlížet na duši jako na pasivního pozorovatele zajímavé činnosti mozku, který vše řídí a organizuje, a my to vše, co je kolem nás řízeno a organizováno, toliko prožíváme. Ovšem proč „toliko“? Není to úžasné dávat tomu, co prožíváme, smysl příběhů? Takže my už známe nejen dimenze duše, ale i její novou funkci: prožívat příběhově vše, co nám bylo mozkem vnuknuto. Tvrdím, že příběhy už nevytváří mozek, ale duše. Uvažte však, že:

Kdyby duše dokázala působit zpětně na mozek, pak přece první, co by udělala, by bylo, že by nedovolila, aby se na jejích mozkových synapsích vyrábělo utrpení.

To jest záporné emoce. Nepřipadá vám to jako dostatečně silný argument, proč duše nedokáže zpětně působit na činnost mozku? Zkuste se netrápit pro svou lásku, když se trápíte. Zkuste si nařídit rozkoš nebo zakázat bolest. Jsou jednoduše mozky, které se s nešťastnou láskou vypořádat nedokážou, a pak jejich duše trpí nutně. To úžasné na prožitkovosti duše je právě ta neúprosná nezbytnost prožívat jen to, co stvořil její mozek. Duše však dokáže interpretovat vše, co bylo vyrobeno v mozku, jako příběh nadaný poutavostí, někdy utrpením, jindy okouzlením a radostí. Kdybychom dali duši možnost působit zpětně na biochemii a neurofyziologii mozku, sledovali bychom jako jediný cíl z ničeho si nic nedělat. A v tu chvíli bychom ochromili mozek v jeho řídící činnosti. Mozek by zkolaboval a lidstvo by vyhynulo prapodivnou sebevraždou. Činnost mozku je naprogramována tak, aby se vyznala i v takzvaném společenském prostředí, aniž by k tomu potřebovala duši. Jenomže právě jsme dospěli k významnému vývojovému okamžiku. Teprve od vzniku lidského společenství vzniká jeviště pro opravdovou příběhovost. Už v samém lovu je cosi příběhového a pak v dělení kořisti, kdy muž vyznamenával větší porcí ženu, kterou chtěl nějak vlastnit. Války mezi kmeny, hierarchické uspořádání kmene, vlastnění ženy nebo dokonce boj o ženu uvnitř kmene, to vše jsou příběhy, které neprožívá chroust, ani šakal, ani lvice či vlk. Nemusím snad dále dokládat, oč příběhovější je vyspělá civilizace s vyspělou kulturou oproti příběhovosti primitivného kmene. Jistě vás napadlo, že do lidských vztahů se duše plést musí. Nemusí. Jakési hypotetické dokazování jsem schopen předložit z klinické praxe manželského poradce. Jestliže se slečně Müllerové zalíbil pan Lukáš, pak to zalíbení a okouzlení jí vyrobil její mozek a nevnukl jí třeba myšlenku, aby si dala dort se šlehačkou, ale aby se pokusila pana Lukáše získat. Je jen spočetné množství možností, jak se má chovat, a věřte, že chování dívek svádějících mladé muže je neuvěřitelně jednotvárné. Máte nejspíš představu, že možná mozek nabízí duši jisté množství možností a duše vybírá, rozhoduje se. Nikoli. Mozek vám vypočítá vaše rozhodnutí. Studoval jsem manželské dialogy, především hádky, a vždy mě uzemnila jejich vzájemná podobnost blížící se stejnosti. Ostatně při studiu manželských svárů jsem teprve uvěřil memetice. Ony takzvané vyšší společenské vztahy nejsou zase až tak složité, aby se neopakovaly. Sám počet vyznání lásky je krutě omezený. Mem „miluji tě jako nikoho na světě“ byl a je bilionkrát replikovaný. Prožíváte-li milostný příběh, jde o utkání dvou zamilovaných mozků, jež milencům vypočítají jejich lásku a potom nabídnou jejich duším vytvoření kouzelného nebo trpkého milostného příběhu. Duše je úžasná v tom, že prožívá současné a následné v sebe propojené příběhy. Prožívá je ovšem jako divák, protože ovlivnit je nedokáže. Vše řídí, reguluje a vypočítává (vyčísluje) výhradně lidský mozek. Nepřijmete-li tento postulát, nezbývá vám než se smířit s beznadějným vesmírem. Uznáte-li prožitkovost duše jako nový kvantitativní svět, pak budete muset uznat, že vznik duše jako epifenoménu lidského mozku byl naprogramován. O tom, že vývoj živé hmoty na zemi směřoval ke vzniku lidského mozku s jeho duší, máme už spolehlivější doklady. Nárůst hmotnosti mozku u vyšších savců byl z hlediska trvání živé hmoty na Zemi neuvěřitelně rychlý, a to nemluvím o rychlosti, s jakou vznikl lidský mozek ve vztahu k opičímu. Jako by programátor už znal všechny vývojové triky, a tak stvořil mimořádně rychle první opravdový zázrak vesmíru – lidský mozek, vyrábějící lidskou duši. Padlo slovo programátor. Co s ním?

3. TÝMY VELKÝCH PROGRAMÁTORŮ JEŠTĚ STÁLE NEJSOU BŮH

Vyjímám z První knihy Mojžíšovy zvané Genesis: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod. Starý zákon je, jak víme, dílem mudrců, kteří neměli tušení o kvantové fyzice ani o Velkém třesku, a kupodivu by stačilo poopravit málo: Na počátku stvořil Bůh nebe, to jest vesmír, patrně pozoruhodnou událostí zvanou Velký třesk, a zemi pak stvořil zvláštním vývojem neživé hmoty, takže vznikla pozoruhodná planeta Země s vodami a vlídným ovzduším. Při tom všem se objekty kvantového světa začaly mezi sebou srážet a srážkami některých z nich se zrodily fotony, a bylo světlo, a tím pádem i tma. Pokud chápu Boha starozákonně, mám dojem, že stvoření země bylo nutno chápat jako zadání mimořádného úkolu. Jenomže jakmile řeknu, že Země vznikla zadáním úkolu, aby byla stvořena, tvrdím, že sice vznikla vývojem neživé hmoty, nárůstem její komplexity (složitosti), ale byl tu jasně vytčený cíl – naše matička Země. Takto chápaný vývoj, pokud si vzpomínáte, se nazývá teleonomický. Od samého počátku byl rozvoji neživé a živé hmoty stanoven řád, jakési koleje, po nichž se vývoj ubíral. Abyste mi nyní rozuměli, tak tomu já věřím, ale v žádném případě to nemohu vědět. A dokonce nikdo to neví jistě, a proto se spor o účelovosti či slepé nahodilosti vede od samého počátku filozofie. Já tedy věřím tomu, že země vznikla nutně a stejně nutně na ní vznikl život směřující stále rychlejším tempem ke stvoření mozku, jehož komplexita patrně vysoce převyšuje komplexitu vesmíru.

A od této chvíle už budu výhradně mluvit o tom, čemu věřím, ale co nemohu doložit jinak než čirou spekulací. Dovolím vám, abyste další odvozování a vymýšlení nazvali utopií, nebo – chcete-li mě urazit – dokonce mytologií. V žádném případě však náboženstvím, které předpokládá vznik organizací, jež by mou víru šířily a organizovaně zajišťovaly její šíření. Nic takového, tentokrát odmítám za své myšlenky bojovat, neboť si jimi nejsem tak docela jist. Ale vše řečené před tím nebylo utopií, a není ani utopií, tvrdím-li již poněkolikráté, že mozek vznikl vývojem až do stadia lidského mozku, který nám na Zemi zhotovil duši, jež je posvátná svou prožitkovostí, ale která nedokáže působit zpětně na mozek. Vše, co děláme, mozek vypočítává a duše je jeho pouhým divákem, a ze svých prožitků si vytváří zajímavé příběhy. Duše se otevírá faktem prožitku. A teprve nyní začínají spekulace. Připadá mi, že i ta duše jako produkt hmotného mozku vznikla nějak cíleně. Zdá se mi, jako by něco mimovesmírného čekalo na její vznik. K tomu potřebujeme zřídit instituci, která ještě zdaleka není Bohem v pravém slova smyslu. Mnohá poznání vznikají, když se začnete něčemu divit. Stále se divím, kde se nachází duše, a proto jsem ji zařadil do samostatného sebeurčujícího a prožitkového světa, který se liší od makrosvěta a světa kvantového. Není složena ani z nějakého kousku makroskopické hmoty a není ani částicí, natož atomem. Zaveďme si do našich úvah týmy Velkých Programátorů, kteří spustili ten Velký třesk ve vesmíru a vývojem si vytvořili lidský mozek, který se jim proboural do jejich říše nejprapodivnějších divů. Mnozí kvantoví fyzici si obvykle pomáhali výrazem Velký Architekt. Kdepak, náš život není dílem architekta, ale Velkého Programátora a jeho týmu. Na jednom místě textu jsem se zmínil, že mi připadá, jako by vznikem lidského mozku a jeho duše se ve vesmíru cosi završilo. Nyní dodávám, že jsem o tom téměř přesvědčen, a hrdě tvrdím, že:

Nic složitějšího, nežli je lidský mozek, živá hmota stvořit nedokáže.

Týmy Velkých Programátorů pracují v mimovesmírném prostoru a dospěly k závěru, že vesmír nelze stvořit jinak nežli jako dva zřetelně oddělené světy: makrosvět (Svět „v“) a svět kvantový (Svět „c“). Uvážily, že člověk bude potřebovat se nějak pohybovat v nějakém určitém prostředí. A to prostředí že musí být tuhé, tekuté a plynné. To se nedá zařídit jinak nežli duchaplným složením jevů mikrosvěta, který bude nadán schopností kovalence (vázat se navzájem) tak, že v makrosvětě vznikne kousek tuhé hmoty, jakož i hmoty tekuté a plynné. Týmy Velkých Programátorů pak daly prvku zvanému uhlík zvláštní schopnost vázat se do velkých molekul, které vytvořily živou hmotu. Považujete-li vznik uhlíku za pouhou náhodu, já vám tu myšlenku neberu a jsem ochoten se s vámi na toto téma kdykoli bavit, ale mně osobně nikdo nenamluví, že uhlík vznikl neplánovaně. Ano, vím o tom, že ho mohl nahradit křemík, který také dokáže divy. Naši Programátoři si mohli nechat stvořit ve vesmíru pro jistotu dva prvky, na nichž bylo lze vybudovat život. Možná že váhali a nakonec díkybohu vybrali uhlík. Bez uhlíku by život nevznikl, a proto tvrdím, že uhlík byl stvořen našimi Programátory záměrně. My je ovšem nesmíme polidštit do té míry, že by váhali. Tuto myšlenku škrtám. Mezi uhlíkem a křemíkem neváhali, ale šli najisto. Vybrali uhlík, jehož vzájemné řetězení do velkých molekul je nádherné. Divíte se tomu, proč naše týmy Velkých Programátorů vytvořily tolik zdánlivě zbytečných prvků? A k čemu tak nedozírný prostor? Naši Programátoři věděli, že lidská duše vyžaduje ohromnou pestrost svého prostředí. Odborně bych řekl ohromnou různost (varietu), aby byl svět kolem informačně bohatý, a co především, aby nebyl úplně pochopitelný. Za tím účelem naši Programátoři zarámovali duši tím, že co není názorné, to si nedovede představit.

Kdybychom chápali nekonečně velké a nekonečně malé a současně nekonečné plynutí času, ničemu bychom se už nedivili, vše by bylo jasné a rozluštěné a dávno bychom už zkolabovali buď v beznaději, nebo nemístném veselí. Zkolabovali bychom v jistotě všeho vědění.

Velcí Programátoři vědí, co je za obzorem našeho vesmíru, iritují tím lidskou duši, aby se tím nepřetržitě zabývala, ale aby se nikdy nedozvěděla. A tak týmy Velkých Programátorů rozhodly, že lidský mozek vytvoří duši zatíženou jednak neschopností pochopit citovaná nekonečna, jednak neschopností odhadovat budoucnost přesně. Mozek se sice vyzná, ale odhadnout přesně svůj vlastní osud s jeho zánikem odhadnout nedokáže. A v tuto chvíli připouštím, že Velkým Programátorům mohlo být nařízeno, aby stvořili Zemi, život a lidský mozek. Tím nařizujícím orgánem by mohl být teprve Bůh, buď ten biblický, nebo ten můj nebiblický.

4. LIDSKÝ GENOM JE PEVNĚ ZAREGISTROVÁN A JE OKOPÍROVATELNÝ

Genom je soustava genů, které vám vyrobí váš organismus včetně mozku. Splynutím spermie s vajíčkem je vytyčen plán vašeho těla, mozku a vaší duše zcela a naprosto přesně. Na genom se dívejte jako na informační banku, v níž je úchvatným způsobem připraven plán vašeho těla. Nedokážeme zatím postavit na Zemi bankovní dům tak veliký, aby dokázal napodobit genom. Pro naše týmy Velkých Programátorů je ovšem hračka pořídit si záznam vašeho genomu v tom záhadném světě vaší duše, která je současně světem oněch Programátorů, a pořídit si kopii vašeho organismu se vším všudy. Ovšem ten duchovní svět bude přece jen trochu jiný, nežli je makrosvět. Odhaduji, že bude bezprostorový, bezčasový a také bezstarostný.

Dávám vám tuto obrovskou naději, že patrně přece jen smrtí nezaniknete, a nepřipadá mi, že bych nějak nepřípadně blouznil, řeknu-li, že stvořit vás v nějakém duchovním světě bude stejně možné jako stvořit vás znovu – a třeba s nějakými úpravami – na naší, nebo na nějaké jiné planetě.

A nyní se věnujme myšlence, kterou považuji za ústřední: že si totiž na svůj předchozí život, nebo na život ve světě vaší duše, nepamatujete. Jinak to totiž není vůbec možné. Nestačila by na to kapacita vaší paměti, nehledě na to, že by se tím podstatně změnila celá vaše osobnost. Vždyť představte si, že by ke všemu, co si pamatujete, přibyla paměť na nějaký váš dřívější život. A k tomu navíc byste počítali s životem budoucím. Okamžitě byste ten současný odflinkli a počkali si na nějaký lepší. Takto by to nešlo. A nyní postupně a pomaleji. Ta nejčipernější ze spermií muže pronikne se značným úsilím do vajíčka a křížením chromozomů vznikne buď muž, nebo žena. Ovšem v těch nepatrných částech chromozomů je skryta genetická informace o tom, jak budete vypadat, a to do nejmenší podrobnosti. To vše se děje na pomezí světa kvantového a makrosvěta. Lidské vajíčko a lidská spermie jsou buňkami, a tedy ještě hmotou sice mikroskopickou, ale stále ještě hmotou makrosvěta, jako je třeba vaše židle. Ovšem šroubovnice DNA, obsahující kódy vytvářející genetickou informaci, patří již do světa kvantového. Je to pozoruhodné právě proto, že jevy kvantového světa lze vzhledem k jejich nelokalitě přenášet na libovolné dálky. Všimněte si, že jsem neřekl – vzdálenosti. Vzdálenost je cosi příliš pozemského a exaktního, kdežto v dálce je něco navíc, něco nepolapitelného a nepřesného.

Přesný plán organismu včetně mozku je v šroubovnicích DNA zapsán neuvěřitelně přesně a celý ten vývoj lidského embrya do hotového novorozence je vlastně neobyčejně podobný Velkému třesku našeho vesmíru. Proto mi připadá, že i v té fyzikální Singularitě byl vývoj vesmíru zapsán stejně přesně, jako je novorozenec zapsán v tom nepatrňoučkém prostoru jádra zárodečné buňky, a to do posledního detailu.

Abyste měli alespoň přibližnou představu o velikostech, o nichž tu hovořím, pak velikost buňky se měří v mikronech, který je jednou miliontinou metru, to jest tisícinou milimetru. Velikost neuronové buňky je 10-20 mikronů, ale existují v organismu i buňky menší, třeba červená krvinka měří 5–6 mikronů. Naproti tomu molekuly se měří v nanometrech, což je jedna miliardtina metru, to jest miliontina milimetru. Vzdálenost atomů sousedících v organické molekule je 0,1–0,2 nanometru. Skrze nanometry se již probouráváme do kvantového světa. A v nanometrech měříme molekuly bílkovin a aminokyselin lidského genomu. Možná že si pamatujete ještě z biologie, že v jádru každé buňky organismu je uložen úplný plán celého našeho organismu včetně mozku. Dodnes nechápu, k čemu to mrhání nepředstavitelnou složitostí, ale berme, že tomu tak je. Touto myšlenkou jsem vám ale chtěl přiblížit, že okopírovat lidský genom, byť je jakkoli složitý, je pro naše týmy Velkých Programátorů hračkou. Na počátku této kapitoly jsem uvedl, že naši Programátoři sídlí v záhadném světě naší duše. Tento problém jsme až dosud opomíjeli. Zastávám názor, že svět lidské duše je totožný se světem programujícím Velký fyzikální třesk a pak vývoj živé hmoty na Zemi. Tento svět existuje, ale nedokážeme ho lokalizovat, což není žádná velká lapálie, protože jak jsou v sobě uloženy makrosvět a kvantový svět, také nevíme. Už jsem se zmínil o tom, že kvantový svět je vzájemně záhadně propojený jakoby uvnitř makrosvěta, ale to vše může být jen náš nedokonalý výklad, daný naší zkušeností. My jsme totiž navyklí chápat jen jevy našeho makrosvěta. Dokážeme říci, kde je umístěn náš televizor, a to znamená, že ho dokážeme lokalizovat pomocí takzvaných karteziánských souřadnic, určených nějakým pevným bodem v našem bytě a pak vzájemně kolmými osami x, y, z. A dokážeme pochopit, že i televizor stárne a mění se, tedy v našem pravidelně tikajícím pozemském čase. Časy kvantového světa a naší duše pochopit nedokážeme. Jsou nenázorné, nepředstavitelné. Uvedu příklad. V kosmickém záření se vyskytují protony s nepředstavitelně velkou energií a ty prolétávají naší galaxií po dobu několika set tisíc světelných let, ovšem měřených v naší vztažné soustavě. Ve své vlastní vztažné soustavě letí proton pouhých pět minut. A navíc mu bude celá galaxie, měřící 105 světelných let, připadat, velká jako vzdálenost Slunce od Země. V tom je mimochodem jádro teorie relativity, že náš pozemský čas a naše pevné vzdálenosti nejsou ničím fakticky existujícím z hlediska kvantového světa, a dodávám, že ani z hlediska světa naší duše. A tak se domnívám, že lidský genom skrytý v částech našeho chromozomu může být okopírován a uskladněn někde, kde hmota v našem slova smyslu neexistuje a kde jeden milion let může uběhnout za jedinou naši pozemskou vteřinu. Ale ani tak tomu patrně nebude, protože jako si nedokážeme představit čas, který bliká pomaleji na částici, prolétající právě vaším tělem (neutrino), nedokážeme si už vůbec představit svět bez času a bez rozměrů.