V rohu stál Tazatel v tradičním oděvu vínové barvy – pláštěnce sahající po zápěstí, doplněné špičatou kápí. V ruce se mu pohupoval černý vak obsahující nástroje jeho profese. Tenhle Tazatel byl zavalitý, vlastně obézní, rudou uniformu napínaly tukové polštáře. Ovšem mučení není příliš fyzicky náročné, aspoň pro toho, kdo je provádí. A cech měl poměrně přísná pravidla – byl jsem si jistý, že ve své práci se ten člověk vyzná. „Užíváš si vyhlídku?“ zeptal se Crowley. Vzápětí jsem dostal kopanec do zad a rozplácl se na podlaze. Snažil jsem se vstát, ale to už mě Crowleyho poskoci zvedli a posadili na židli. Rozvázali mi pouta za zády a vzápětí mi ruce připevnili koženými popruhy k područkám židle. „Já věděl, že tě nakonec dostaneme zpátky. Starý pán si myslel, že nás podfoukneš a jednou v noci se vytratíš z města. Ale já říkal, že ne. Ten chlapec nás moc miluje, aby nás opustil. Vrátí se. I když bych nevěřil, že se uchýlíš k tak zoufalým krokům – černá magie?“ Tlustým prstem mi zašermoval před obličejem. „Zahrabal ses pěkně hluboko.“ Crowley vytáhl z kapsy doutník. Hranatými šedými zuby ukousl špičku, pak si ho zapálil a růžové slimáčí rty usilovně potahovaly, dokud se doutník nerozhořel. Z pokřiveného úšklebku vystupovala hustá oblaka dýmu. „Na koho si myslíš, že čekáme?“ Jako na povel se dveře otevřely, dovnitř vešel takový dědeček v nažehlené uniformě a já pochopil, že jsem dokonale v řiti.