„Tohle je neslýchané,“ řekl. „Na tom se ovšem shodneme,“ odsekla mu. „Úplně jsem už zapomněla, jak příšerný dokážeš být.“ „A já jsem už úplně zapomněl, jak ztrácíš schopnost rozlišovat, co je podstatné, když se tě zmocní jedna z těch tvých nálad.“ „To není žádná nálada!“ „Je mi jedno, jak tomu říkáš,“ odpověděl. „Nemůžeš tady pobíhat polonahá a dělat scény na veřejnosti. Kdyby ten hlupák nebyl tak posedlý svou temperamentní manželkou – nebo to byl jiný druh muže – nebo dva muži – a ty bys jim otevřela dveře, pak... následky... Ne, nebudu to rozebírat... Copak nikdy nedokážeš nejprve uvažovat, a teprve pak jednat? Nikdy si nedopřeješ ani chvilku, pár vteřin na rozmyšlenou?“ „Já se o sebe umím postarat,“ odsekla a vystrčila bradu. „Ty bys to měl ze všech lidí vědět nejlíp.“ „Ale ne, opravdu?“ ušklíbl se. „No tak se o sebe starej, Olivie.“ Chytil ji do náruče a přitáhl si ji k sobě.