Všechny živly jako by se proti nim spikly. V okamžiku byli promočení na kůži a klepali se zimou. Tašky s oblečením, které se jim zdály lehké, nyní s každým krokem těžkly. Neustále se na ně sypal mokrý, hustý sníh a lepil se jako kaše. Vysoko nad nimi zlověstně sténaly a praskaly větve holých stromů bičované vichrem. Občas bylo slyšet rupnutí, když se některá větev zlomila a padala se svištěním na zem. Jody se pokoušel něco říct. „Doufám, že…“ Rty měl zmrzlé a zuby mu jektaly, přesto se ta slova snažil ze sebe dostat. „Doufám, že se na nás neskácí strom.“ „To já taky.“ „A ta bunda měla být nepromokavá.“ V jeho hlase zaznělo podráždění. „Jsem úplně promočený.“ „Tohle je sněhová vánice, Jody, ne nějaká letní přeháňka.“ Světlo stále zářilo, snad o něco jasněji a o trochu blíž na dohled, ale Caroline měla pocit, že už jdou celou věčnost. Připadala si jako ve zlém snu na nekonečné cestě, kdy před ní tančí bludička, která jí vždy unikne z dosahu.