Nakonec mě zastavili v Doveru, když jsem se vracel do Anglie. Napůl jsem to čekal, ale stejně to byl docela šok, když závora zůstala dole. Je zvláštní, jak se věci někdy semelou. Když jsem se dostal takhle daleko, už jsem si začal myslet, že se přece jen domů dostanu. Bylo by fajn vysvětlit všechno matce sám. Však víte, než se do toho vloží někdo jiný. Byla jedna ráno a pršelo. Zajel jsem autem pana Petersona k budce v pruhu „Nic k proclení“, kde měl službu jeden jediný celník. Byl opřený o lokty, bradu v dlaních, přesto to vypadalo, že se co nevidět plnou vahou svalí na zem jako pytel brambor. Noční šichta – příšerná zívačka od soumraku do úsvitu – a na pár vteřin se zdálo, že celník nenajde dost sil, aby vůbec pohnul očima a zkontroloval mi doklady. A pak to přišlo. Podíval se na mě a a vytřeštil oči. Dal mi znamení, ať čekám, a začal rozčileně mluvit do vysílačky. V ten moment jsem to věděl na beton. Později jsem zjistil, že moje fotka obrazila všechny větší přístavy od Aberdeenu po Plymouth. Když k tomu přičtete výzvy v televizi, prostě jsem neměl šanci. Další vzpomínky jsou zmatené a divné, ale pokusím se je popsat, jak nejlíp dovedu. Otevřené boční dveře budky se pohupo-valy a v tu chvíli mě ovanula intenzivní vůně šeříků. Zjevila se z ničeho nic, odnikud, a hned jsem věděl, že se budu muset pekelně koncentrovat, abych se dokázal udržet při smyslech. Až časem mi došlo, že se ten záchvat dal čekat. Nesmíte zapomenout, že jsem už několik dní pořádně nespal a špatný spánek to vždycky dokázal rozjet. A taky stres. Díval jsem se přímo před sebe a soustředil se. Zaměřil jsem se, jak se stěrače pohybují tam a zase zpátky po předním skle, a snažil se přitom počítat nádechy a výdechy, ale už když jsem se dostal k pěti, mi bylo naprosto jasný, že to stačit nebude. Všechno se zpomalovalo a měnilo v šmouhy. Nezbývalo než pustit stereo na maximum. Autem zaburácel Handelův Mesiáš – sborová píseň Aleluja – s takovou razancí, že by se určitě rozdrnčel i výfuk. Vůbec jsem to neplánoval. Kdybych měl čas se na tohle připravit, vybral bych si něco jednoduššího, klidnějšího a tiššího, třeba nokturna od Chopina nebo některou z Bachových suit pro cello. Jenže jak jsem se už od Curychu probíral sbírkou hudby pana Petersona, prostě to tak vyšlo, že jsem přesně v ten okamžik poslouchal tuhle a ne jinou část Handelova Mesiáše – jako by to byl nějaký nejapný vtip osudu. Tahle okolnost mi později pochopitelně nepomohla. Celník podal hlášení policii, kde uvedl, že jsem se dlouho bránil zadržení, bez hnutí jsem tam seděl, „zíral do noci a poslouchal náboženskou hudbu na plné pecky, jako kdyby byl nějakej anděl smrti, nebo co“. Tenhle citát jste už asi slyšeli. Byl ve všech novinách. Novináři jsou na tyhle detaily celí nadržení. Musíte ovšem pochopit, že jsem v tu chvíli neměl na vybranou. Celníka v zářivě žluté bundě shrbeného k mému okénku jsem periferně vnímal, ale přinutil jsem se ho ignorovat. Svítil mi baterkou do očí, ale i to jsem ignoroval. Pořád jsem jen zíral před sebe a soustředil se na muziku. To byl můj záchytný bod. Pořád jsem cítil ty šeříky, jak se mě ze všech sil snažily rozptýlit. Do hlavy se mi začaly vtírat Alpy – rozeklané, zmrzlé vzpomínky, ostré jako jehly. Utopil jsem je v hudbě. Pořád dokola jsem si říkal, že tu není nic než ta hudba. Nic než smyčce, bubny, trubky a všechny ty nesčetné hlasy velebící Boha. Když si na to vzpomenu, je mi jasné, že jsem musel vypadat podezřele, jak jsem tam seděl se skelným pohledem a hudbou tak nahlas, že by probudila mrtvého. Muselo to znít, jako by mi na zadním sedadle hrál celý Londýnský symfonický orchestr.
