Uvědomil jsem si, že se pozornost přesunuje od požáru k nám. Rozhlédl jsem se a viděl jsem, že se kolem nás shlukli ostrované. Shromáždili se v kruhu kolem nás, obličeje měli v záři plamenů drsné a nesmiřitelné. „Neshořelo to přece jen tak samo do sebe,“ zamumlal jeden z mužů. Začaly se ozývat i další hlasy, které chtěly vědět, proč jsme používali středisko a kdo zaplatí za postavení nového. Cítil jsem, jak se nálada mění ze šoku v hněv. Pak se dav začal dělit a rozestupoval se před vysokou postavou. S úlevou jsem zaregistroval, že to je Strachan. A v té chvíli napětí ustoupilo. Kráčel k nám, vlasy mu plápolaly ve větru. Upíral oči na hořící obecní středisko. „Kristepane! Byl někdo uvnitř?“ Zavrtěl jsem hlavou a snažil jsem se potlačit kašel. „Jenom já.“ A Janice Donaldsonová. Pohlédl jsem na plameny zahalující budovu a připadal jsem si, jako bych ji zradil.